Svatá Hora u Příbrami – poutní místo Čechů a Němců

PhDr. Markéta Holubová (Etnologický ústav AV ČR)

Svatá Hora u Příbrami K nejvýraznějšímu fenoménu duchovního života 17. a 18. století patřila bezesporu kultura spojená s poutními místy. Tradice poutí sahala na některých místech až do pozdního středověku (např. Hejnice, Kadaň, Kájov aj.), ale největší vlnu rozkvětu zažívala v pobělohorské době, kdy se ustálila její charakteristická tvář, zformovaná rekatolizační ideologií a barokním uměleckým stylem. V pobělohorském období probíhalo tisíce poutí a každá z nich měla alespoň do jisté míry svůj vlastní charakter. Shrnout toto nekonečně široké spektrum idejí a různých doprovodných složek v jediný obraz je pochopitelně obtížnější, protože každé poutní místo mělo vlastní historii, poutající se k jistým osobám, k jistým věcem, k jistému regionálnímu prostředí, a tedy i odlišné okolnosti svého vzniku a trvání. Oproti středověku, kdy věřící podstupovali individuálně daleké a nákladné poutě, např. do Říma, Santiaga da Compostela aj., barokní poutník cestoval většinou pouze v rámci určitého regionu a pouť v pravidelných intervalech, daných například mariánskými svátky, opakoval. Na území každé diecéze se tak nalézalo hned několik poutních míst lokálního, regionálního či geograficky rozsáhlejšího významu. Některé z českých poutních míst pak dosáhly i mezinárodního věhlasu.

Historie poutního místa

Obdobně tomu bylo i v případě Svaté Hory u Příbrami, která náležela v pobělohorském období k jednomu z nejnavštěvovanějších mariánských poutních míst v Čechách. Pro svou polohu uprostřed země bývala označována i jako duchovní srdce Čech. Oslavována zde byla starobylost uctívané sochy, jejíž původ barokní doba kladla do období vlády Karla IV., autorství sochy pak bylo přisuzováno prvnímu arcibiskupovi pražskému – Arnoštu z Pardubic. Bohuslav Balbín, významný český literát a dějepisec, stanovil její vznik dokonce přesně na rok 1348. Do širšího povědomí lidí se však Svatá Hora dostala až po roce 1632, kdy zde došlo k zázračnému vyléčení slepého žebráka Jana Procházky. Událost byla na základě nařízení, vycházejících ze závěrů XXV. zasedání Tridentského koncilu, úředně zkoumána a posléze prohlášena za skutečný zázrak. Veřejné uznání svatohorského zázraku ztvrzovala jistě také samotná návštěva císaře Ferdinanda II. se svým synem, budoucím nástupcem Ferdinandem III., která se na Svaté Hoře uskutečnila již v roce 1634.

V průběhu třicetileté války z důvodu nedostatku duchovních přiváděl děkan z Příbrami na Svatou Horu procesí čtyřikrát ročně, což bylo okolní šlechtou chápáno jako velmi nedostačující. Proto po dlouhém jednání a za velkého odporu příbramských radních a děkana byla správa Svaté Hory svěřena na základě dekretu Ferdinanda III. z roku 1647, potvrzeného pak Leopoldem I. v roce 1665, březnickým jezuitům, v jejichž opatrovnictví setrvala až do zrušení jezuitského řádu do roku 1773. Akt předání se konal 24. srpna 1647 za přítomnosti dvou hejtmanů podbrdského kraje Adama Leopolda Vratislava z Mitrovic a Vladislava Chlumčanského z Přestavlk, přítomen byl rovněž příbramský děkan Vojtěch Klinkovič a zástupce pražského arcibiskupa Vavřinec Ratzinger, karlštejnský děkan a podbrdský vikář. Za březnickou kolej se předání zúčastnili rektor koleje J. Pfefferkorn a čtyři její členové. Březnici, v níž měli vlastní kolej, spojili jezuité se svatohorskou rezidencí již v roce 1649, tzv. svatou cestou šestnácti křížů s obrazy. Jezuité postupně využili stále stoupající popularity zdejší sošky a vybudovaly zde poutní místo v intencích barokní zbožnosti. Završením období baroka a jeho náboženského cítění se stala slavnost – korunovace Panny Marie Svatohorské, která se zde uskutečnila ve dnech 22.-29. června 1732.

Funkce zastávané v rezidenci

S činností jezuitské rezidence se spojovala řada vnitrořádových funkcí, v nichž se na příkaz svých představených jezuité každoročně obměňovali. V rámci řádového domu se pak nejen střídali, nýbrž každý zastával i několik funkcí. Podle „personálních katalogů“ prošlo svatohorskou rezidencí v letech 1647-1773 celkem 327 příslušníků Tovaryšstva Ježíšova, z toho bylo 271 kněží a 56 laických bratrů. Každoročně zdejší řádový dům spravovali ve druhé polovině 17. století čtyři kněží, po celé 18. století tu žilo sedm kněží a dva laičtí bratři. Pomocí řádových pramenů, které obsahují biografické záznamy otců a laických bratrů, lze si udělat také určitou představu o původu každého jednotlivce, jenž pobýval na Svaté Hoře. Můžeme tak konstatovat, že většina jezuitů působících ve zdejší rezidenci pocházela z Čech (70,3%), Moravy (22,7%) a Slezska (3,6%). Říšské země reprezentovalo sedm lokalit, Polsko-litevský stát a Rakouské země byly zastoupeny po dvou lokalitách.

Jestliže jsme konstatovaly, že teritoriální původ jezuitů působících na Svaté Hoře lze doložit na základě řádových pramenů, neplatí to už zcela o původu sociálním. Při vstupu do jezuitského řádu přestával být jedinec členem rodiny, to vše mu mělo nahradit Tovaryšstvo Ježíšovo. Omezujeme se proto v tomto ohledu na rámcová zjištění. Zhruba 96% příslušníků Tovaryšstva Ježíšova, kteří působili na Svaté Hoře, pocházeli z městského prostředí. Z toho téměř 40% tvořila města, v nichž existovala jezuitská kolej, rezidence nebo misie. Zbývající lokality připadly na venkov. Etnický původ není možno vysledovat, protože postrádáme jakékoliv spolehlivé vodítko. Jezuité byli povinni zvládat oba zemské jazyky, aby mohli dobře pracovat mezi lidmi na misiích, v duchovní správě či akceptovat došlé německy mluvící poutníky. Někdy sice prameny zdůrazňují dokonalou bilingválnost určitého jedince, avšak mateřskou řeč nemůžeme s určitostí prokázat. Přesto jistou odpověď na tuto otázku by nám mohly poskytnout Liber votorum - Knihy slibů které obsahovaly rukopisné texty slibů, včetně vlastnoručních podpisů osob, členů Tovaryšstva Ježíšova, kteří je skládali. Vzhledem k tomu, že se texty jezuitských otců sestavovaly převážně v latinské podobě, nelze je pro jednoznačné stanovení jména použít. V případě laických bratrů, jejichž sliby byly sepsány buď německy, anebo česky, se však dá předpokládat, že jazyková podoba vyhotoveného slibu by mohla odpovídat i etnické příslušnosti dané osoby, která slib vykonala. Z celkového počtu 56 laických bratrů, bylo 23 slibů sepsáno německy.

Z excerpovaných pramenů také vysvítá, že téměř každý druhý svatohorský jezuita prokazoval znalosti obou zemských jazyků, tj. českého a německého jazyka, což umožňovalo, aby na Svaté Hoře působil pravidelně alespoň jeden německy mluvící kazatel i zpovědník, rovněž exhortátoři pronášeli duchovní promluvy v německém jazyce.

Poutě a procesí

Věřící putovali do svatohorského chrámu samostatně nebo v menších skupinkách, avšak nejčastěji přicházela organizovaná procesí z jednotlivých měst, farností i za celá panství, často pod vedením faráře nebo alespoň kaplana. Kromě toho vlastní poutě pořádaly i některé řeholní domy a instituce – například univerzita. Také příslušníci církevních řádů provázeli svá procesí na Svatou Horu. Těchto i farních procesí se zúčastňovali obvykle muži i ženy společně, výjimku tvořily některé poutě bratrstev a v diáriích ojedinělá a výslovně jmenovaná procesí mužů či naopak procesí žen a dívek. Z hlediska sociálního zastoupení věřících v hierarchicky uspořádaném zástupu tu nacházíme reprezentanty všech sociálních vrstev města i vesnice. Jen výjimečně diária hovoří o počtu poutníků v jednotlivých poutních průvodech, jejichž množství je možné, i když nepřesně, odhadnout vzhledem k běžně zaznamenávaným počtům komunikantů. Řádově se tento počet pohyboval kolem jednoho či více set osob, opravdu veliká procesí mívala až několik tisíc poutníků. Největší počet poutníků v procesí vůbec pak zaznamenáváme na Svaté Hoře v roce 1761, kdy přišlé procesí čítalo 27 446 věřících.

Zástup poutníků, směřující k poutnímu místu, nesl v čele procesní kříž. Korouhve, ozdobené obrazy svatých – patronů kostela, bratrstva či cechu, byly neseny hned vedle kříže, ale mnohem častěji se jimi také oddělovaly jednotlivé stavy věřících. Hlavní pozornost v procesí se věnovala sochám a obrazům, které nesli na nosítkách jednotným způsobem ustrojení nosiči. Vedle nosítek se nejčastěji nacházely lucerny nebo procesní svíce (poměrně vysoké a značné hmotnosti), které na vlastní náklady zpravidla nechávala zhotovovat vrchnost. Hudební doprovod poutí, složený především z trub, bubnů či organistů s přenosnými varhánkami, obstarávali patrně hudebníci z míst, odkud průvody přicházely. Při putování na Svatou Horu se také zvonilo a to v případě, když poutní průvod procházel městem a byl předem ohlášen.

Obecně lze říci, že do svatohorského kostela se putovalo po celý kalendářní rok, a to buď pravidelně v určité dny, anebo zcela libovolně v rámci nějaké příležitosti, avšak počet podniknutých cest býval závislý na počasí a na agrárním kalendáři zemědělských prací v daném roce. Samotná „poutní sezóna“ začínala obvykle v březnu nebo v dubnu a souvisela s počátkem jara a s jeho oslavami Velikonoc, které patřily k nejvýznamnějším svátkům katolické liturgiky. Výrazný pokles v návštěvnosti svatohorského chrámu nastával od července do srpna. Tuto skutečnost neovlivnilo ani to, že Svatá Hora měla ve svém trvalém vlastnictví právo na udílení odpustků, které připadalo na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15.8.). Větší vlna poutníků přicházela až v září, což bývalo jistě spojeno s poděkováním za sklizenou úrodu. Pak již vzhledem k blížící se zimě, následoval opět v návštěvnosti pozvolný útlum.

V průběhu 17. a 18. století došlo také k určitým změnám v měsíční frekvenci návštěv svatohorských poutníků. Jestliže na počátku druhé poloviny 17. století kulminoval největší počet poutníků o Velikonocích (březen nebo duben), pak přibližně od konce šedesátých let 17. století se přesunul na květen nebo červen, tedy na Boží Tělo. Teprve až po roce 1732, kdy se na Svaté Hoře uskutečnila slavná Korunovace Panny Marie Svatohorské (22. červen), stal se červen nejnavštěvovanějším měsícem vůbec. Nejvyšší roční maximum v počtu došlých poutníků na Svatou Horu v pobělohorském období bylo zaznamenáno v roce 1761, kdy poutní kostel navštívilo 206.000 věřících. Tedy v průběhu sedmileté války (1756-1763), kdy se staly české země po dlouhé době opět na čas dějištěm válečných operací a kdy podle průzkumů historické demografie mortalita převyšovala natalitu (v letech 1758, 1762 a 1763) či jejich poměr nebyl příliš příznivý. Poměrně vysokou návštěvnost si Svatá Hora u Příbrami zachovávala i po zrušení jezuitského řádu (1773) a byly to až josefínské reformy, omezující konání vícedenních poutí, které podstatně snížily počty svatohorských poutníků. Ovšem svatohorská poutní tradice nikdy zcela neustala.

Došlý průvod se uvítal na Svaté Hoře nejčastěji kratším kázáním, někdy následoval světelný průvod po ambitech. Pokud se jednalo o předem ohlášená procesí, vítala se hlasitým vyzváněním zvonů nebo vytrubováním fanfár, zvláště slavná procesí byla jezuity s místním obyvatelstvem očekávána již před branami Svaté Hory. Jejich vítání popsal B. Balbín takto: Přichází-li nějaká Procesí, jsou-li naši Patres před tím napomenuti aby se věděli jak spraviti, sezvání se všemi Zvony a jeden z Páterův s korouhvičkami, a přítomným Lidem vychází přicházejícím v cestu a potom je a nebo v Kostelíčku, mohou-li se tam všickni směstnati, a nebo před Kostelíčkem, když jest mnoho lidu, krátkým kázáníčkem pozdravuje a k pobožnosti zbuzuje.“

A nyní již přistupme detailněji k otázce peregrinace německých poutníků na Svatou Horu. V tomto ohledu je třeba se na danou problematiku dívat z několika úhlů pohledu. Jednak jako na poutě německého obyvatelstva, organizované v rámci Českého království, tak i jako na dálkové poutě ze sousedních německých zemí. V prvním případě docházíme ke zjištění, že na Svatou Horu přicházeli pouze poutníci z etnicky smíšených oblastí Čech. Z německy osídlených území, např. z Loketského kraje jsme nezaznamenali v průběhu let žádnou zmínku tohoto typu. V případě Chebska pak byla evidována pouze jedna lokalita, a to město Cheb, v němž se však přímo nacházela jezuitská kolej. Věřící z těchto oblastí svůj rádius poutí směřovali spíše k poutním místům v dané německé oblasti, k jakým patřily jednak Chlum sv. Máří u Sokolova, tak i konkurenčně vystavěné jezuitské poutní místo – Bohosudov u Teplic.

Zcela odlišná situace nastává v okamžiku, pokud nás zajímá, jak to vypadalo s německými poutníky, kteří docházeli ze sousedních zemí, zejména z Rakouska a Bavorska. První zprávy o jejich návštěvě Svaté Hory zaznamenáváme v jezuitských diáriích kolem roku 1660. Bohužel informace v těchto pramenech se objevovaly spíše ojediněle a podávány byly velice obecně, např. peregrini ex Bavaria, ex Austria, k nejčastěji uváděnému městu náležela Vídeň. Dá se říci, že z těchto oblastí přicházeli poutníci na Svatou Horu jednotlivě, v menších skupinkách, čítajících maximálně 10 osob, spíše šlechtického původu. Vhodné období pro vykonání zbožné cesty představovaly měsíce květen a červen. V případě bavorských poutníků lze konstatovat, že se v tomto období zformovala jejich poutní trasa, která se uplatňovala i ve stoletích následujících a která byla vymezena těmito mariánskými poutními místy – Altöttingem, Neukirchenem bei Heiligen Blut, Klatovy a Svatou Horou u Příbrami, přičemž Svatá Hora pak představovala cílové poutní místo.

Jestliže jsem konstatovala, že informace o německých poutnících, vyskytujících se na Svaté Hoře zaznamenáváme ve svatohorských denících pro toto nejstarší období jen ojediněle, pak tyto mezery v poznání nám napomáhají odkrývat hmotné prameny. Jedním z nich je votivní obraz, který zobrazuje tři Madony – Pannu Marii Neukirchenskou, Pannu Marii Svatohorskou a Pannu Marii Altöttinskou, datovaný z přelomu 18. a 19. století a dnes uložený v poutním muzeu v Neukirchenu. Ještě starším, obdobným typem pramene je náboženská medaile, datovaná k přelomu 17. a 18. století. Nicméně skutečný masový příliv pravidelně organizovaných poutních průvodů z Bavorska na Svatou Horu nastal až o století později, od druhé poloviny 19. století, a to v čase svatodušních svátků.

Ovšem soukromé zbožné cesty do svatohorské svatyně podnikali také zástupci vládnoucí dynastie Habsburků, neboť „Pietas Mariana“ tvořila neodmyslitelnou součást habsburské zbožnosti barokní doby. Matka Boží byla pro Habsburky nejen ochránkyní katolické víry, pomocnicí při jejím obnovování a symbolem jejich vítězství nad heretiky, nýbrž i patronkou a ochránkyní jednotlivců. Lze říci, že mariánská úcta tvořila u většiny členů dynastie nejvýznamnější složku osobní intimní zbožnosti. Zároveň v atmosféře vypjaté barokní religiozity se poměr panovníka k jednotlivým zemím utvářel na základě jeho vztahu k zemským světcům a patronům. Velkou úctu z českých mariánských kultů projevovali Habsburkové především Paladiu země české - Panně Marii Staroboleslavské. Ovšem stranou, alespoň pro 17. století, nezůstávala ani Svatá Hora u Příbrami. Již v roce 1634 zavítal na Svatou Horu Ferdinand II. se svým synem, budoucím císařem Ferdinandem III. Ten se zde zastavil i v roce 1646. Ve velké oblibě měl Pannu Marii Svatohorskou císař Leopold I.. Poprvé se zde objevil se svým bratrem, a to již v roce 1656 při příležitosti korunovace na českého krále. Ovšem nejvíce informací získáváme o návštěvě Leopolda I. v roce 1673. Během třídenního pobytu (30.8.-1.9.) na Svaté Hoře pravidelně navštěvoval zdejší bohoslužby, vykonal zpověď a přijal svátost oltářní. Před samotným odjezdem pak věnoval k poctě milostné sochy stříbrný obraz Panny Marie za 800 zl. a na stavbu svatohorské rezidence přispěl částkou 1000 zl. Naopak v roce 1680 tu strávil dva dny s manželkou, dcerou Marií Antonií a doprovodem, čítajícím asi 300 jezdců, tedy v době, kdy hledal císařský dvůr v Praze bezpečné útočiště před morovou epidemií. Ještě téhož roku v srpnu zavítala na Svatou Horu také Eleonora z Mantovy, vdova po císaři Ferdinandu III. a na památku svého pobytu zde zanechala stříbrné dary. Ovšem svatohorská diária zaznamenala například zdejší návštěvu budoucího polského krále Michala Korybuta Wiśnioweckého v roce 1657. Dokonce několikadenní pobyt na Svaté Hoře absolvoval v roce 1741 dočasný český král – bavorský kurfiřt Karel Albrecht.

Zázraky a votivní dary

Ovšem Svatá Hora zejména milostná socha byla poutníky vyhledává v okamžiku strádání, nouze, v případě vážného onemocnění. Informace o tamních zázračných vzhlédnutích nalézáme hned v několika typech řádových pramenů. Evidovaly se ve vyhrazené části svatohorských deníků, přičemž zatímco nejstarší záznamy se zapisovaly ve formě souvislých příběhů, pak po roce 1662 se objevovaly již nepravidelně, spíše v podobě ročního statistického vyhodnocení. Další doklady předkládá rukopisná, česky psaná kniha zázraků z let 1662-1751, v níž jsou jednotlivá vyslyšení řazena tematicky podle charakteru zázračné události. Nadto lze k těmto pramenům přiřadit i úředně ověřovaná, převážně latinsko-česká písemná osvědčení o svatohorských zázracích, k nimž došlo v letech 1635-1773. Svatohorské zázraky se však dočkaly i tištěné podoby, a to v dílech jezuitských autorů, k jakým patřili Jiří Konstanc, Bohuslav Balbín či Ignác Popp, byť jejich zveřejněná podoba procházela určitým selektivním výběrem.

Písemná svědectví o prožitém zázraků sepisovali samotní vyslyšení, anebo o nich vypovídali před důvěryhodnými osobami, rekrutovanými v místě bydliště, k jakým patřili písař, farář, rychtář, radní či hejtman. Všechna takto získaná sdělení byla osvědčena podpisy zúčastněných osob zápisu, anebo přímých svědků události. Existovaly i ženy – šlechtičny a měšťanky – , které byly autorkami vlastních potvrzení. Pro tyto zápisy bylo příznačné, že i v roli svědků se vyskytovaly ženy. Výjimkou nebyla ani „rodinná potvrzení“, sepisovaná současně za několik rodinných příslušníků. Takto sepsané dokumenty se potom odeslaly, anebo je mariánští ctitelé osobně donesli na poutní místo. Dá se říci, že se jednalo i o určitou formu votivního daru. Další možnost evidence zázraku znamenala přímá výpověď před duchovním na poutním místě. Jen výjimečně nacházíme podrobné výslechy uzdravených, jež zahrnovaly zápisy 22 otázek duchovních a výpovědí příchozích, strukturované podle analogie v trestně právní agendě a dokládané i podpisy očitých svědků. Stranou nezůstávali ani votanti z Bavorska či Rakouska. Tak z roku 1654 pochází písemné osvědčení Anny Doroty Frischmanové z Mildenbergu, které hovoří o vyléčení dlouhodobé oční choroby, naopak Kristián Kryštof Klozner z Resenfeldu byl v roce 1656 po vzývání Panny Marie Svatohorské ochráněn před utonutím, žena z Vídně po příslibu vykonání svatohorské pouti úspěšně porodila zdravé dítě.

Samotné uzdravení nebo ochrana v nebezpečných situacích byly chápány jako milost, jež vyžadovaly děkovný akt ze strany prosebníka-ctitele. Specifickým typem projevů díků za prokázaná dobrodiní bylo předávání votivních darů, a to ve formě duchovní nebo hmotné, často i ve vzájemné kombinaci. Darovaný předmět byl výrazem vděčnosti za poskytnutou pomoc, upomínkou na obdrženou milost, současně představoval i jistou formu reprezentace votanta a často také jeho vzhled symbolicky vypovídal o příčině darování. Poměrně hojná kumulace vot byla zřejmou snahou dárce důstojným způsobem deklarovat získanou svatou milost. Votivní dary přinášeli do jezuitských poutních míst nejen jednotlivci, nýbrž se předávaly za jednotlivá města, farnosti i celá panství. Zejména malované obrazy, zachycující živelní pohromy, jako povodeň, požár či morovou epidemii, darovala zpravidla města. Kutná Hora dokonce vydala na vlastní náklady v roce 1715 v místní tiskárně drobný tisk - Písně Nové o Panně Marii Svatohorské jako poděkování za ochranu města v době morové epidemie. Samotný akt předání votivního daru je proto nutné považovat za součást rituálního chování člověka, který zažil zázračné vyslyšení. Votivní dar byl výrazem vděčnosti za poskytnuté dobro, upomínkou na obdrženou milost a dárce i skrytou prosbou o ochranu v budoucnosti.

Nahlédneme-li do jednotlivých záznamů, nacházíme mezi poměrně častými ex voty stříbrné či voskové napodobeniny lidských postav mužů, žen, dětí, eventuelně rodičů s dětmi, které byly zástupným symbolem osob prosebníků, přinášeným uctívané Madoně jako identifikační obětina. Podobně modely, obvykle zmenšeniny jednotlivých částí a orgánů lidského těla (např. ruce, nohy, oči, uši, zuby, prsa, plíce, žaludek, ramena apod.) znázorňovaly nemocí postižené údy, přičemž pravice mohla symbolizovat také přísežné gesto závazku. Na principu kontaktní magie se věřilo, že zástupné symboly zprostředkují přímluvou patrona splnění konkrétních přání a závazků. Z těchto důvodů byly na poutním místě zavěšovány atributy nemocí, přičemž k těm nejčastějším předmětům obětovaným na oltář uctívané Panny Marie patřily berle. V přeneseném významu pak bývaly zastoupeny obvazem či rouškou, jež se dotýkaly nemocné části těla, anebo střelnou zbraní, kameny (např. žlučníkové, ledvinové apod.), zastupujícími příčinu neštěstí či onemocnění. Mezi typově obdobnými dary nalézáme také jednotlivé součásti oděvu: „Tehdáž sukničku, kterou děvče, když se v studnici topilo, mělo na sobě, na památku zavěsil v Svatohorském chrámečku.”. Symbolem kajícného závazku byla kromě časté miniatury kříže například také ojediněle uváděná pouta (zámek). Magické spojení s osobou dárce a moment zástupné oběti doprovázely dary stejné hmotnosti jako postava votanta.

Velmi významnou a frekventovanou skupinu votivních darů představovala duchovní vota, oblíbená všemi sociálními vrstvami a využívána v jakékoliv záležitosti. Prosebníci zvolili jako votivní dar modlitbu, zpověď, svaté přijímání, půst nebo intenci na odsloužení mše svaté na poutním místě. V charakteru těchto vot se často odrážela číselná symbolika, zvláštní význam některých dnů v týdnu a především individuální zbožnost.

K častým darům patřila i vota vosková, ať už v podobě surového vosku nebo svíčky. Darování zdobených voskových sloupků či objemných svící nebylo záležitostí jen jednotlivců, nýbrž také měst, farností i jednotlivých panství. To dokazuje například i dochovaný dopis záhorského faráře z 12. dubna 1726, v němž se říká: „Pane a patrone mně laskavě nakloněni z laskavého psaní Urozeného Mnoho váženého a vysoce Učeného Pána Hejtmana, pod datum 6 Aprilis léta běžícího ke mně učiněného, náležitě sem vyrozuměl, kterak Urozeného Mnoho Vzácného a Vysoce Váženého Pana hejtmana a pobožní a chvalibní intent jest jednu voskovou svíci ad 30 neb víc liber se oběti nejsvětější Rodičky boží vyhotoviti dáti, a takovou při příští procesí jenž na Svatou Horu držína bude za praesent sebou vzíti a zázračnému Obrazu nomine všech putujících obětovati oumisle býti Váží, zte příčiny abych já mohl, na pomoc z svrchu opačrné Svíce 1 zl. 30 krejcaru při této příležitosti poníženě obětuji uctivě žádajíc by ta ačkoliv maličká pomoc laskavě přijata byla, což když poníženě supplicíruji, k další milostivé affecti se poroučejíc zustávám.”

Zcela specifickou sbírku votivních darů představovaly luxusní předměty z osobního vlastnictví prosebníka patřícího obvykle k majetnější skupině obyvatelstva. Jednalo se o šperky, stříbrné tabulky, finanční obnosy, bohoslužebné náčiní či drahé látky z nejrůznějších druhů materiálů, kterými se pokrývaly kostelní stěny při slavnějších poutích a vůbec mimořádnějších příležitostech. V případě mariánského poutního místa Svaté Hory u Příbrami náleželo k tradičním šlechtickým darům také obdarovávání milostné sochy nákladně zdobenými šatičkami z nejrůznějších druhů vzácných látek. Velmi často pocházely látky na tyto šatečky ze svatebních šatů šlechtičen. Jejich obětování lze považovat jako přímluvu k Panně Marii Svatohorské za požehnání a zdar uzavřeného manželství či jako projev magie dobrého počátku.

Ovšem k ex votům patřily i prostší dárky – šátky, pásky, rybí kostičky, dětské zuby, tříska vyndaná z prstu, nadto vděční rodiče jako poděkování za uzdravení svých dětí zde zanechávali dětské povijany. Podstata votivního daru v případě těchto věcí nespočívala ve vzhledu, finanční náročnosti nebo funkci, ale ve skutečnosti, že se takový předmět stal hmatatelným důkazem obdržené milosti. Věc byla prostřednictvím této události vyjmuta z běžného užívání a zvláštním způsobem posvěcena. Její darování zvyšovalo prestiž patronky posvátného místa a bylo dokladem Boží moci projevené prostřednictvím nebeské Přímluvkyně.

Ve zkoumaných pramenech se neprojevila výrazná závislost náročnosti daru na druhu získané milosti. Rozhodující byl zřejmě úmysl dárce, který předpokládal, že samotným aktem zaslíbení nějakého daru podpoří svoji prosbu nebo po vyslyšení vyjádří darovacím aktem poděkování za obdrženou milost. Tyto uvedené skutečnosti mohl vyjádřit jakýkoliv dar bez ohledu na svoji cenu nebo charakter. Významný vliv na skladbu darů mělo ovšem sociální postavení votantů.

Svatá Hora a Příbram

Příchod jezuitů na Svatou Horu v roce 1647 představoval důležitý stimul a impuls pro obnovu a rozvoj městského podnikání v nedaleké Příbrami. Masová návštěvnost Svaté Hory jako mariánského poutního místa celozemského významu ovlivnila specifickou skladbu městských řemesel. Rozsáhlá výstavba svatohorského komplexu přivolala do Příbrami jako svatohorského zázemí skupinu mistrů stavebních řemesel a s nimi spjatých výtvarných umělců, štukatérů, řezbářů, kteří tu roku 1709 založili zednicko-tesařsko-kamenický cech. Noví obyvatelé, přišlí z Čech a z ciziny, hlavně z Itálie a německých zemí, přinášeli s sebou nové myšlenky a přispívali tak k větší rozmanitosti života ve městě i k větší podnikavosti místních řemeslníků.

Typickým poutnickým řemeslem se stala výroba růženců – tzv. rozárnictví, které zavedl ve městě Němec Prayer již v roce 1664. Zdá se však pravděpodobné, že zde prodával spíše cizí zboží, a tak za skutečného zakladatele lze považovat až Antonína Pickha (kolem r. 1712 vykonal přísahu věrnosti), rodáka z hornorakouského Welsu. Vlastní cech rozárníků vznikl až mnohem později, v roce 1769 a brzy potom roku 1785 byl opět zrušen. Pařížský zlatník se zde usadil v roce 1670, voskař v roce 1703 a sklenář byl zaznamenán v příbramských pramenech k roku 1711. Prvním doloženým prstenářem v Příbrami se stal Jan Geiszendorfer z bavorského Rottenburgu, který byl původně zaměstnán u vdovy po štukatéru Spinettovi, pro níž řezal formy na výrobky ze štuku. V roce 1715 požádal o městské právo, které po dvou letech dostal, a osamostatnil se. Naopak hřebenářství se začalo ve městě rozvíjet až po roce 1760. Pozoruhodný je výskyt řemeslníka, jehož práce byla velmi speciální a technologicky náročná. Jednalo se o příbramského varhanáře Ondřeje Tadeáše Kokštejna, jehož práce je možné dodnes nalézt na kůru v Borovanech a ve Lnářích. V blízkosti poutního místa měla přirozeně konjunkturu i potravinářská řemesla, jakými byli zejména pekaři, koláčníci, perníkáři, cukráři nebo řezníci. Pravidelné návštěvy poutníků poskytovaly nemalé zisky hostinským i těm, kteří jim poskytovali nocleh za mírný poplatek.

Rozvoj svatohorských poutí přispěl také ke vzniku zdejší tiskárny. Prvním příbramským tiskařem byl Jáchym František Prachynus, jehož nejstarší dnes známé datované tisky pocházejí z roku 1708. Podle F. Klímy byla příbramská tiskárna v provozu až do roku 1776, pod vedením faktora M. Hollauera, který se v ní vyučil. Nepočítáme-li tři doložené tisky uvádějící v impresu Příbram s rokem 1781 a 1782, je zatím poslední známý datovaný příbramský tisk určen rokem 1768. Samotná tiskárna se svým vybavením nelišila od jiných venkovských tiskáren té doby, které měly jeden lis a obvykle kromě tiskaře zaměstnávaly jednoho či dva pomocníky. Produkce příbramské tiskárny po celou dobu vlastní existence se zaměřovala na vydávání nejrůznějších kalendářů, kancionálů, nebeklíčů, z drobných tisků to byly především písničky, modlitby, loučení a zvláště devoční grafika (tzv. svaté obrázky), určené pro potřeby poutníků. Tyto tisky vycházely v poměrně velkých nákladech (několik tisíc), mnohdy byl vytištěn tentýž tisk několikrát, případně s malou obměnou, a vydávány byly v české nebo německé jazykové mutaci.

Svatá Hora a kriminalita

Stinnou stránkou svatohorských poutí bylo zvýšené páchání trestních činů v bezprostřední blízkosti poutního místa i v nedaleké Příbrami. V době, kdy do Příbrami přicházela četná procesí, vznikala mimořádně příznivá situace pro domácí i přivandrovalé zloděje, kteří se na vlastní pěst i v celých „tovaryšstvech” snažili co nejvíce obohatit. Pro příbramské prostředí však nebyli typičtí pachatelé příležitostných trestných činů, nýbrž poloprofesionální zloději, nazývaní v pramenech „taškáři” a „kapsáři”. Ti se také stahovali do Příbrami zejména v květnu a v červnu, v době, kdy se konaly na Svaté Hoře nejvýznamnější slavnosti a kdy do města docházela četná procesí. Většinou přicházeli na Svatou Horu jako účastníci procesí nebo se vydávali za obchodníky s obrázky či jiným poutnickým zbožím. Občas se vyskytly na Svaté Hoře celé zlodějské rodiny nebo tlupy. Předmětem jejich pozornosti se stávaly zpravidla kapsy nebo zavazadla poutníků, avšak docházelo rovněž k vykrádání svatohorských krámů. Drobné upomínkové předměty z nich braly s vědomím rodičů dokonce i děti. Tak se vedle měšťanů z Příbrami, svobodníků a poddaných z okolí před hrdelním soudem často objevovali i lidé ze vzdálených krajů, především z Prahy, z jihozápadních a jižních Čech. Avšak Příbram či spíše Svatá Hora lákala kriminální živly také ze zahraničí – z Rakouska, Bavor, Falce a Uher.

Příbramská městská rada se snažila potírat tento nežádoucí atribut svatohorských poutí podle svých možností. Městský rychtář konal pochůzky na Svatou Horu, zjišťoval u vybraných jednotlivců jejich totožnost a oprávnění k prodeji. Dopadené zloděje nebo podezřelá individua spolu s biřicem zatýkal a odváděl do vězení. Hrdelní soud, případně apelační tribunál, nad nimi vynášel rozsudky několikadenních nucených prací, výprasku (10-30 ran karabáčem), vyvedení biřicem, v těžších proviněních potupného stání na pranýři, ocejchování a vypovězení z habsburských zemí. Členové zlodějských tovaryšstev, zčásti již dříve podmínečně odsouzení k smrti, byli v krajním případě ortelováni k meči nebo na šibenici, ale po odvolání se dočkali i oni milosti. Čtyři známé případy svatokrádeže z první poloviny 18. století naznačují, že stíhání tohoto zločinu bylo poměrně velmi přísné, ale postupem doby se přece jen zmírňovalo. Pro svatokrádce se zpočátku uplatňoval hrdelní trest oběšení a spálení těla i šibenice, který však byl již ve dvacátých a třicátých letech 18. století nahrazován cestou milosti v tříleté nucené práce na obecním díle.

Seznam použité literatury:

František Xaver Holas, Dějiny mariánského poutního místa Svaté Hory u Příbramě. Praha 1929.

Markéta Holubová – Anna Fechtnerová, Catalogus personarum et officiorum residentii ad S. Montem (1647-1773). Biografický slovník členů Tovaryšstva Ježíšova působících na Svaté Hoře u Příbrami v letech 1647-1773. Příbram 2006.

Markéta Holubová, Zázračná uzdravení ve světle svatohorských knih zázraků. Český lid 89, 2002, s. 217-238.

Markéta Holubová, Život ve svatohorské rezidenci v období baroka. Český lid 84, 1997, s. 103-110.

Jan Royt, Obraz a kult v 17. a 18. století. Praha 1999.

 

Přednáška se uskutečnila 24. května 2007 v sídle Spolku v Clam-Gallasově paláci v rámci cyklu Česko-německé vztahy v zrcadle poutnictví jako součást Německo-českého kulturního jara 2007.