Prokop Holý

prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc (Pedagogická fakulta UK Praha)

Začneme poněkud netradičně a začneme nedaleko. Začneme v Celetné ulici číslo popisné 560, číslo domovní 16. Tento objekt dnes patří Univerzitě Karlově a je v něm umístěn univerzitní hotel. Kdysi se tento dům jmenoval „Ad cesarem“ – „U císaře“. Tak se pochopitelně objevuje v městských knihách roku 1426 a možná, že se tak jmenoval už dříve. My víme, že v roce 1365 zakoupil tento dům Johanes de Aquis neboli Jan z Cách řečený také Johanes von Aachen – v česko-německém prostředí zkomoleně „Vonach“, a zakoupil jej od jakéhosi muže, který se jmenoval Petrus de Polonia. Ve skutečnosti tady došlo asi k písařské chybě, protože v dalších údajích se objevuje jako Petrus de Colonia – Petr z Kolína a někdejší pražský archivář Čarek se domnívá, že tento muž byl totožný s Petrem Parléřem. Ostatně na nápisech svatovítského triforia je pod Petrem uvedeno Petrus de Colonia ačkoliv byl de Colonia nad Rýnem. Jan z Cách byl obchodník - peněžník, který měl úzké styky s německým prostředím a nepochybně patřil k nejbohatším obyvatelům Prahy a Starého Města pražského. Od svého prvního výskytu v pramenech tj. od roku 1365 až do své smrti, která ho stihla někdy kolem roku 1402 zastával čtyřikrát úřad staroměstského radního, staroměstského konšela.

Je velmi pravděpodobné, že měl bratra. Jeho bratr se jmenoval Dietrich, v pramenech se objevuje pod latinizovanou formou Theodoricus a měl několik dětí. Jsou známi jeho synové, jichž bylo šest. Zatímco Jan – Johanes měl syny dva. Jeden se jmenoval Henricus, tedy Heinrich – Jindřich a druhý se jmenoval Nicolaus – Niklas – Mikuláš. Úmyslně to uvádím jak v českém, tak i latinském a německém znění, příznačném pro tehdejší jazykové prostředí a prameny, ale také proto, že generace Janových vnuků už se jmenovala jinak a měla jména česká, dokonce jméno českého světce Václava. Svědčí to o tom, že rodina Cášských jakkoliv byla rozsáhlá se ve druhé a ve třetí generaci čechizovala. Znamená to, že si příslušníci patricijského rodu z Cách brali české manželky nebo se přizpůsobovali českému prostředí, protože kult světce patrona české země svatého Václava byl vlastně permanentní, stabilní. Jeden z Dietrichových synů se jmenoval také Prokop. To je další zajímavá věc, protože Prokop byl světec uctívaný v českém prostředí a ve středočeském kraji. Je to dáno blízkostí kláštera sv. Prokopa na Sázavě, ve středočeském prostředí. My už dneska máme analyzováno 15 000 jmen svěcenců pražské diecése z přelomu 14. a 15. století, takže můžeme onomastické výzkumy postavit na relativně přesné bázi. Víme že nejčastějším tehdejším jménem bylo Jan – Johanes, jmenoval se tak každý sedmý muž. Jméno Prokop je frekventováno právě jenom v pražském a středočeském prostředí. Jinak se vyskytuje ojediněle. Uvádím to nejenom proto, že téma naší přednášky je Prokop Holý, ale také proto, že jména jako Prokop, Václav nebo jiná byla ve své době příznaková. Prokop byl považován za národně českého světce, který podle legend, velmi oblíbených, rozšířených a populárních ve 14. století vyhnal čerty a bojoval proti Němcům. Vlastně ten boj proti ďáblům jako nepřátelům křesťanstva a proti Němcům v národnostně laděných svatoprokopských legendách  splývá.

Jsme trošku na vážkách, jak tato rodina, původně německá nepochybně z Cách, ve druhé a třetí generaci už dává svým dětem jména charakteristická pro etnicky české prostředí. Je to důkaz, že poměry byly mnohem pestřejší a zajímavější než si možná s odstupem doby uvědomujeme. Připomenu jména synovců Jana z Cách. Jmenovali se Mikuláš, Martin, Prokop, Aleš, František a Theodorik-Dětřich ml. Většina z jmen, která jsem uvedl, patřila mezi elitu Starého Města pražského. Mnoho z nich zastávalo konšelské úřady.

Co je ještě zajímavější, tato patricijská, původně vlastně finančnická rodina následovala příkladu mnoha dalších pražských, původně německých etnických rodů a zakupovala se na venkov. Cílem patriciátu nebylo jenom hromadit finanční bohatství, ale snažila se ten majetek také přetavit do hmotných statků, do pražských domů a zakoupit se na venkově. Mimo jiné - dům čp. 560 po celé 14. a 15. století patřil k vůbec nejdražším nemovitostem, nejdražším domům na Starém Městě pražském. Víme, že Jan z Cách, zakladatel rodu, zakupuje statky Dolní Počernice, vesnici u Českého Brodu Tuklaty, že jeho syn drží Čelákovice a že příslušníci rodu Cášských drží také hrad Jenštejn. Jsou to všechno vesnice a statky, ležící relativně blízko hlavního města.

Kromě toho syn Jana z Cách Henricus-Heinrich se v roce 1416 objevuje s označením „miles“ – rytíř. To bylo ještě v době, kdy označení rytíř nebylo pouhé synonymum nižšího šlechtice jako v 16. století. Rytířem se tehdy ještě nikdo nerodil. Musel si tento titul nějakým způsobem zasloužit, ať už jako bojovník nebo v nějakých službách jako úředník, ale prostě jako spolehlivý partner. Znamená to, že Jindřich udělal kariéru v dvorských službách Václava IV. Nepochybně z tohoto důvodu také obdržel rytířský titul. Vidíme, že Jindřich se tím automaticky z měšťana stává šlechticem. Bylo běžné, že když se patricijské rodiny zakoupily na venkově, zapsaly své statky do Zemských desek a tím se automaticky posouvaly mezi šlechtu. V tomto případě mezi šlechtu nižší. Takových případů máme z Prahy desítky a bylo by je možné uvádět – např. rodiny Olbramoviců a Pušů, které vlastnily statky v pražském okolí. Proces zakoupení původně obchodnicko-finančnického rodu v Praze, později jeho feudalizace tím, že část rodiny, část synů, vnuků zůstává spjata s pražským prostředím, se nijak neliší od jiných významných staroměstských rodů ve 14. století.

Na Janovi z Cách, otci zakladateli rodu, můžeme-li to tak říci, je zajímavá ještě jedna okolnost. Vojtěch Raňkův z Ježova, známý univerzitní mistr a svého času rektor pařížské Sorbony byl spjat s českým reformním náboženským hnutím druhé poloviny 14. století a mimo jiné prvním zakladatelem české studentské nadace na Oxfordské univerzitě, kde založil nadaci pouze pro čisté Čechy, tj. pro syny po otci i matce českého etnického původu a byl vykonavatelem závěti Milíče z Kroměříže. Milíč z Kroměříže byl známý pražský kazatel, původně zaměstnanec kanceláře Karla IV., který chtěl jít příkladem, následovat Krista a apoštoly a žít v souladu s ideály prvotní apoštolské církve. Víme, že to byl vynikající kazatel. Kázal česky, německy, nepochybně latinsky, kázal u sv. Havla, ale kázal také u nedalekého kostela sv. Jiljí a ve své nápravě křesťanských mravů šel tak daleko, že přiváděl na správnou cestu, cestu spasení, nepochybně i podle vzoru Máří Magdaleny, pražské nevěstky. Uvedl jich takto na cestu spásy 200 a vybudoval pro ně útulek „Jeruzalém“, ležící mezi dnešní Bartolomějskou a Konviktskou ulicí. Útulek byl později přebudován k jiným účelům. Právě nad tímto „Jeruzalémem“ vykonával péči mistr Vojtěch Raňkův z Ježova. Ve své závěti pověřil mistr Vojtěch Raňkův z Ježova dalšími pečovateli o Milíčův „Jeruzalém“ také kramáře Kříže, spoluzakladatele Betlémské kaple a jednoho z vůdců české strany na Starém Městě pražském a Jana z Cách. Čili Jan z Cách měl velmi blízko k českému reformnímu hnutí Milíčovského typu, jak ho máme doloženo na Starém Městě pražském.

Zde máme takové entrée, průhled do historie rodu Cášských na konci 14. a počátku 15. století a můžeme se dostat k Prokopovi Holému, neboť podle zpráv italského humanisty a pozdějšího papeže Pia II., občanským jménem Enea Silvia Piccolominiho z roku 1458 v jeho díle Historia Bohemica – Historie česká se uvádí, že matka Prokopa Holého, slavného husitského politika byla sestrou pražského měšťana Jana Aqua. Já vám přečtu doslovný český překlad příslušné pasáže Historie české: „…V Praze žil rytíř Jan, příjmením Voda, dosti zámožný a mezi svými spoluměšťany požívající vážnosti. Protože neměl děti, přijal za svého sestřina syna jménem Prokopa. Jako mladíka ho vzal sebou do Francie, Španělska, Itálie a konečně do Jeruzaléma. Po návratu se postaral, aby byl vysvěcen na kněze. Když ve vlasti vzniklo husitské povstání, přidal se Prokop k Žižkovi a protože byl silný a obratný a nevyhýbal se žádné práci, získal u něj významné postavení a vedl obyčejně první šiky vojska, zločinec nejvhodnější pro zločince. Je to onen Prokop, který později dostal za statečné činy příjmení Veliký.“

Už František Palacký nepochyboval, že Jan Aqua, je zkomolenina Jana z Cách, Jana de Aquis, jak ho známe z pražských městských knih druhé poloviny 14. století. Eneas Silvius psal své dílo v létě 1458 s odstupem času od událostí. Vidíme, že řada věcí nehraje a že musíme provést základní kritiku pramenů.

Víme, že Jan z Cách měl alespoň dva syny, Jindřicha a Mikuláše. Jan z Cách nebyl rytíř. Není nikde uváděn jako „miles“. Víme ovšem, že jeho syn Jindřich rytířem byl a rytířského titulu dosáhl. Prokop Holý - Prokop Veliký zemřel v bitvě u Lipan 30. května 1434. Nevíme, kolik mu bylo let. To je samozřejmě problém, ale protože Jan z Cách zemřel někdy kolem roku 1402, těžko by mohl vzít svého synovce na tak dalekou cestu do Francie, Španělska a dokonce na Blízký východ do Jeruzaléma. Proto český historik František Michal Bartoš upozornil, že je tady možný omyl spisovatelův, že zaměnil Jana z Cách za jeho syna Jindřicha a že ve skutečnosti adoptivním otcem Prokopa Holého, pozdějšího husitského politika byl Jindřich z Cách a Jan z Cách byl jeho dědeček. Kdo byl skutečný Prokopův otec to bohužel nevíme. Jenom tímto způsobem lze překlenout výpověď pramenů, protože o Prokopově dětství se neobjevují žádné záznamy, neobjevuje se v úředních materiálech nebo nejsme schopni ho v těchto pramenech identifikovat.

Zajímavý je ještě údaj, že byl Prokop vysvěcen na kněze. Už jsem říkal, že pramen existuje, jsou to Libri ordinatione cleri – knihy svěcenců pražské diecéze z přelomu 14. a 15. století a tam přicházejí v úvahu tři Prokopové, kteří jsou pražského původu. U svěcenců je důležité, že se vždycky u nich uvádí jméno otce a my tady máme Procopius Venceslavi – Prokop Václavův – vysvěcen na kněze roku 1414, Procopius Johanis – Prokop Janův – vysvěcen na kněze roku 1413, Procopius Martini-Prokop Martinův – vysvěcen na kněze roku 1408. Všechna tato jména, kdybychom to brali jako jméno adoptivního otce i když to může být v případě Prokopa Holého otec skutečný, se vyskytují v rodu cášských. A jsme tam, kde jsme byli na začátku. Nevíme zda to je jméno otce adoptivního nebo skutečného. Nemůžeme přesně rozhodnout, který z těch Prokopů je náš Prokop Holý. Víme jenom, že byl vychováván v rodině cášských, v rodině nejužší pražské elity co se týče společenského postavení a že byl vysvěcen na kněze.

Víme však ještě něco jiného, co Aeneas Silvia neprozrazuje. Totiž, že Prokop Holý vstoupil do kláštera. To máme dosvědčeno několika prameny. Jednak v kronice tzv. Starého kolegiáta z roku 1440, potom to máme doloženo u vynikajícího soudobého polského kronikáře Jana Długosze, který dokonce píše, že Prokop byl bývalý Minorita, tedy Františkán. Františkáni patřili spolu s Dominikány mezi žebravé řády sídlící v městském prostředí, měli na starosti kazatelskou činnost v národních jazycích aby působili na vrstvy městského obyvatelstva. V Praze Františkáni i Dominikáni stáli na stanovisku Husových odpůrců - kláštery Na Františku a klášter sv. Jakuba, kde působili Minorité byly jasně zaměřeny proti Husovi. To ovšem není podstatné, protože Prokop nepochybně po roce 1415 z kláštera uprchl, je označován jako „apostata“ – odpadlík a přidal se na stranu husitského hnutí. Takových případů sběhlých mnichů byly tehdy desítky. Nebylo to nic zvláštního, protože společnost se rozštěpila. My si stále představujeme, že k husitství se lidé klonili na základě nějaké sociální příslušnosti. Není to pravda. Ta dělící čára šla napříč příslušností - od nejvyšší šlechty až po posledního obyvatele na společenském žebříčku. Dělící čára šla i v rámci jednotlivých rodů a rodin. Nebude tedy proto překvapením, že vnukové a synovci Jana z Cách se ve své většině postavili na protihusitskou stranu a v letech 1419-1420 Prahu opustili, zatímco jejich adoptivní sourozenec Prokop jako uprchlý Minorita se přidal na stranu husitskou. Ostatně Jan Želivský, známý z pražské historie, byl uprchlý Premonstrát z želivského kláštera. Někteří z těch uprchlých mnichů a kněží, kteří se přidávali na husitskou stranu se dokonce ženili. Víme to o pozdějším Prokopově spolupracovníkovi, knězi Bedřichovi ze Strážnice, který se oženil v roce 1419 či 1420 s výbuchem revoluce a poté co ovdověl si vzal šlechtičnu polského původu jménem Alžběta. Řada kněží tedy byla opravdu ženatá a nerespektovala celibát. Ostatně ten celibát byl diskutovanou záležitostí o několik desetiletí později na Basilejském koncilu. Basilejský koncil po roce 1440 navrhoval dokonce zrušení celibátu. Vlastně tím předjímal reformační tendence. Vidíme, že i lidské osudy souvisí s celospolečenským pohybem.

Máme zajímavou zprávu o tom, kam se Prokop, i když nevíme z jakého minoritského kláštera – jenom v Čechách bylo tehdy minoritských klášterů dvacet a na Moravě osm – uchýlil. Uchýlil se do Soběslavi, kde se připomíná ve druhé polovině roku 1417. Soběslav bylo poddanské město na rožmberském dominiu, ale dědic dominia Oldřich z Rožmberka, známá postava českých dějin, byl tehdy ještě právně nezletilý a poručenskou správu vykonával nejvyšší purkrabí pražský a Husův přívrženec Čeněk z Vartemberka, který na rožmberských panstvích od roku 1417 dosazoval husitské kněze, kteří podávali z kalicha. Víme, že v Soběslavi působili tři husitští kněží. Dva z nich byli uprchlí mniši, jeden byl Filip, který působil předtím ve Znojmě a víme, že se již v uvolněné předrevoluční atmosféře nevyhýbal styku se ženami. Druhým farářem byl jakýsi Otík ze vsi Mnichu nedaleko Soběslavi, který se také ženám nevyhýbal a třetím byl nepochybně náš Prokop, protože s Filipem se potom ještě čtyřikrát vyskytují v pramenech jako velcí přátelé a spolupracovníci. Je to uvedeno ve skladbě rozhořčeného jihočeského katolíka ve veršované protihusitské skladbě, která se jmenuje „Vlka poznáš po srsti“ a do dějin literatury vstoupila pod názvem „Zbarvení mnichové“. A v ní se v závěru expresivně praví toto: „sděl ta se o tuto řeč, pak pojdete z Soběslavi preč, Filipe s Prokopem, spařit vás jako psy úkropem“. To opravdu není příznivé Prokopovi a je vidět, že si počínal pro katolického autora velmi nonkonformně. Odtud bylo v roce 1417 už vlastně místně i časově velmi blízko na Tábor, který byl založen o čtyřicetidenním půstu v roce 1420 v předvelikonočním čase. Tábor se stal útočištěm pro řadu sběhlých mnichů a kněží, kteří působili v husitském duchu, aby tam mohli žít v souladu se svou představou Božího zákona.

Prokop nikdy nepatřil mezi táborské extremisty, chiliastické radikály, kteří hlásali brzké skonání světa, konání posledního soudu, ani mezi ty, kteří hlásali, že ještě v roce 1420 se objeví Kristus a bude vládnout tisíc let spolu s věrnými na pozemském světě. Mistr Jan Příbram, velký kritik táborských kněží, zejména těch chiliastické orientace, Prokopa ani Filipa nikdy nejmenuje. Dá se tedy říci, že určité kulturní, vzdělanostní, ale i psychické ustrojení vedlo Prokopa k tomu, že zůstal poněkud nedůvěřivý vůči psychóze, která po roce 1420 ovládla jihočeské, zejména táborské prostředí a která napravovala svět v představě, že tím urychlí jeho konec a nastolení říše Kristovy ať už věčné nebo tisícileté. Patřil tedy k tzv. táborské straně pořádku, která chtěla hnutí dát jistý směr i pevnější struktury a kontury.

Potom prameny mlčí a Prokop se nám náhle objeví spolu s Filipem 4. července 1421 ve svém domovském prostředí na Starém Městě pražském a na Novém Městě pražském. Jak to bylo možné a kde se tady z toho Tábora vzal? Na 4. července, na den svatého Prokopa byla do Prahy svolána synoda husitských kněží – pražských i táborských. Jan Želivský jako jeden ze dvou správců husitského kněžstva využil této situace, že do Prahy přišli radikálně orientovaní táborští kněží  a ve svém úsilí aby se svou skupinou ovládl celou Prahu, začal dosazovat Staroměstským a Novoměstským farám kněze z táborského prostředí.

O Prokopovi víme, že spolu s Filipem obdrželi faru s kostelem sv. Petra Na Poříčí, což byla součást Nového Města pražského a že tam začali zavádět zjednodušenou táborskou liturgii. Vyvolali tím ovšem nenávist ani ne tak konšelů a dalších městských úřadníků, jako husitských žen, které na táborské novoty v kostele nebyly zvyklé. Nepochybně i po určité předběžné úmluvě s jinými pražskými kněžími, nespokojenými s Želivským, sepsaly petici a šly na radnici s tím, že přečtou stížnost. To je důkaz určité vzdělanosti pražských žen, protože tam byla jedna panna, tedy neprovdaná žena, která tu velmi obratně formulovanou stížnost v rozsahu zhruba tří normostran přednesla. Konšelé nevěděli, co mají s těmi ženami dělat, chtěli je vyhodit z místnosti, ale ženy se nedaly, takže nakonec utekli konšelé a ženy tam zamkli. Až když se ženy vybouřily mezi sebou, tak je po dvou hodinách pustili. Nicméně je to zajímavý průhled do každodennosti a do toho, jak demokracie nepřímá byla nahrazována demokracií přímou už tehdy. Tato petice a protestní akce nezůstala bez výsledku, protože Prokop, Filip, Abrahám a Jíra z Klatov byli zatčeni pražskými orgány a internováni. Tzn., že přeci jenom tady docházelo k vnitřnímu boji. Muselo to být někdy kolem poloviny července, protože 21. a 24. července už se o tom jednalo na úředních místech a byli propuštěni s tím, že by Prahu měli opustit. To se potom také stalo. Když Želivský neuspěl v roce 1421 s dobýváním Mostu v severních Čechách a vrátil se do Prahy, našel situaci změněnou a táborští kněží Prahu postupně opustili. Prokop potom pravděpodobně odešel na Tábor.

Po tomto zajímavém incidentu se Prokop objevuje až s určitým odstupem na jaře 1423 na Konopišti. Konopiště patřilo vdově po Petru Konopišťském ze Šternberka, která přistoupila ke kalichu a na Konopišti došlo k jednomu z četných jednání mezi kněžími pražského husitského směru a mezi radikálnějšími Tábory. Obě strany, pražská i táborská se smířily a na doklad toho, že došlo ke smíru si táborští kněží navlékli ornáty pražských kněží a sloužili mši po pražském způsobu  a naopak pražští kněží po táborském způsobu. Z harmonie pochopitelně nic nebylo, protože sváry o správné pojetí husitské konfese pokračovaly, ale to, že jeden z těch táborských kněží a byl to Prokop Holý, vzal na sebe ornát, který táboři odmítali, ukazuje, že opravdu patřil k mírnější, kompromisnější linii táborské politiky a táborského kněžstva. Je to velmi důležité pro jeho další působení, protože v roce 1423 nám Prokop Holý na dlouhou dobu, na plné tři roky, z pramenů mizí.

Najednou se nám objeví 16. června 1426 jako jeden z vůdců táborů při obléhání Ústí nad Labem. Den poté sjednocené husitské síly odrazily pokus saských vojsk vymanit Ústí z husitského obležení a způsobili jim velmi krutou porážku. Jednu z nejkrvavějších, ke které během husitských válek došlo. Prokop Holý se tak vynořuje po letech 1423-1425, kdy v husitském prostředí docházelo k bojům o převahu v jednotlivých husitských seskupeních a také k bojům o to, kdo bude Žižkovým dědicem. Žižka odešel v roce 1423 z Tábora do Východních Čech a v roce 1425 Táboři ztratili své dva vojevůdce Jana Hvězdu z Vícemilic řečeného Bzdinku, který padl při dobývání Mladé Vožice a Bohuslava ze Švamberka, významného příslušníka významného šlechtického rodu, který padl při dobývání rakouského města Retče. Už jenom v důsledku těchto ztrát muselo dojít v táborském velení k personální obměně a Prokop Holý se objevuje na špici táborského vedení.

Často čtete a objevuje se to i v pramenech z dvacátých, třicátých let 15. století, že byl Prokop Holý táborský hejtman. Není to pravda. Je to nepřesný překlad jeho titulu, že byl rektor, tedy ředitel, ve věcech duchovních táborského polního vojska. To neznamená, že byl hejtman vojenský, nýbrž, že byl představitel politický. K tomuto posunu došlo zcela jasně proto, že německé slovo verweser je jak správce, tak hejtman. On není nikde titulován, nikde se nepodepisuje, nikdy se neuvádí jako kapitán, on je vždy rektor. On sám osobně tělesně nikdy nebojoval, třebaže někteří táborští kněží v starozákonním duchu opravdu třímali meč. Husitské prostředí tyto muže odsuzovalo, protože kněží mohli vést pouze boj duchovní, nikoli boj tělesný.

Při váze, kterou mělo tehdy táborské polní vojsko v táborském svazu byl Prokop i nejvyšším politickým představitelem celého táborského svazu. S jeho novou funkcí se mění politická a dá se říci i vojenská linie táborů a potom vlastně i všech husitů. Za Žižky převažoval nekompromisní, ve starozákonním duchu vedený boj proti nepřátelům. V Žižkových písemnostech napočítáme 75%  odkazů na Starý Zákon a jenom čtvrtinu na Nový Zákon. Pro Žižku je vzorem Josue a Juda Makabejský. U Prokopa Holého je to poněkud jinak. Válka pod jeho vedením se především přenáší na území protivníka. Je to samozřejmě dáno tím, že husité mezi tím ovládli také výpadové cesty do zahraničí, které do první poloviny dvacátých let neměli pod kontrolou. To jsou ty slavné husitské rejzy. Označení „Spanilá jízda“ je sice zaběhané, ale vlastně nekorektní, protože se vztahuje jenom k slavné výpravě z přelomu let 1429-1430. Smyslem těchto rejzů, tedy výprav bylo nejenom zasáhnout protivníka na jeho vlastním území, předejít chystaným úderům, ale pochopitelně také důvody ekonomické. Cílem bylo především získat zboží, které v Čechách chybělo, ale také, aby se husitská vojska živila na účet protivníků, nikoliv z prostředků, financí a daní českého obyvatelstva, aby se zemi odlehčilo. Jedním z hlavních smyslů bylo, aby tyto zásahy, které vedly nejenom do vedlejších zemí Koruny České jako bylo Slezsko, Horní Lužice, Dolní Lužice, ale také do Bavor, Frank, Horních a Dolních Rakous a také do Uherské Horní země, tedy na dnešní Slovensko, přiměly katolickou cizinu, která odmítala husitský program koncentrovaný ve známých Čtyřech artikulech pražských k jednání a diskusi.

Ta diskuse se blížila, protože se blížilo svolání dalšího koncilu. Podle kostnického dekretu se koncil měl konat nejdříve po pěti letech a pak po sedmi letech, tzn., že to vycházelo na rok 1431. Husité měli představu, že právě na tom koncilu, který se potom konal v Basileji a byl zahájen roku 1431 dosáhnou onoho slyšení o programu Čtyř artikulů pražských a přesvědčí křesťanskou Evropu o tom, že jejich výklad Božího zákona je závazný pro všechny křesťany. Příprava koncilu byla velmi dlouhá, byla to složitá mezinárodní politická akce. V roce 1429 Prokop Holý a další husitští politikové jedou do Prešpurku za králem Zikmundem Lucemburským projednat s ním možnou účast. Zikmund jako světský protektor má koncil svolat, zaštítit - svolat ho musí papež, ale Zikmund má dát určitý podnět, jako tomu bylo v Kostnici, kdy dal podnět ke svolání. A také skončit válku s tím, že když přijme Čtyři artikuly pražské, může se stát českým králem. To bylo politicky naivní, protože Římský král a od roku 1433 Římský císař, nejvyšší světská hlava křesťanstva nemůže z politických důvodů přijmout husitský program. Také to jednání v Prešpurku skončilo vlastně bez výsledku. Je zajímavé, že hlavní stanovisko husitské strany nepřednášel Prokop Holý, ale anglický husita, který nalezl v Čechách útočiště, Mistr Petr Paine. Další kolo jednání se Zikmundem o možné účasti husitů na Basilejském koncilu následovalo v roce 1431 v Chebu, opět bez účasti Prokopa Holého.

Vidíme, že Prokop nebyl vysílán jako muž, který má projednávat záležitosti na špičkovém politickém fóru. Nevíme, co bylo příčinou. Zda přece jenom to, že postrádal univerzitní vzdělání a husité jak v Prešpurku, tak v Chebu a poté v Basileji při obhajobě Čtyř artikulů pražských posílali lidi, kteří prokazatelně dosáhli ne-li magisterského, alespoň bakalářského gradu na univerzitě, kteří byli schopni na  akademickém fóru rovnocenně diskutovat. Prokop jako bývalý Minorita, přece jenom soustředěný na určité jiné neakademické prostředí tomu byl vzdálen. Víme také, že v Basileji hovořil jenom z pléna, dá se říci jakési technické poznámky a setkal se s výsměchem koncilu. Jeho politické a organizační schopnosti nemusely být na úrovni těch velmi vysokých akademických teologicko-filozofických diskusí. Ne každý může dělat všechno, ne každý je silný ve všem.

Víme, že v Basileji, tam husité jednali celé prvé čtvrtletí roku 1433, bydlel v domě s Vilémem Kostkou z Postupic a že to byli přátelé. Vilém Kostka byl nižší šlechtic, vynikající diplomat se skvělými kontakty na polské prostředí, na Jagellonský dvůr v Krakově. Když Němci z Norimberka, Chebska, Bavor platili Čechům výpalné a vozili peníze do Domažlic, jezdili si pro peníze spolu Prokop Holý a Vilém Kostka z Postupic, což samozřejmě budilo podezření, že si je oba rozdělí.

Prokopovým sídlem byla Kutná Hora, která byla společným městem, kondominiem, táborského a východočeského husitského svazu. O Prokopovi se říkalo, že sice nosí hrubý kněžský hábit, ale pod tím, že nosí hedvábné přepychové látky a že i to prostředí v Kutné Hoře bylo svým způsobem luxusní. Jako by se vracel do prostředí, které ho formovalo v dětství, do patricijské rodiny cášských. Je samozřejmě, že prostí bojovníci mu to vyčítali. Tam vznikal velký konflikt tlumený ovšem tím, že Prokop dokázal husity sjednotit, dokázal vytvořit trojblok husitských stran, Pražanů - měl k nim blízko, znal mentalitu Prahy, Táborů a východočeských husitských Sirotků. Dokázal ovládnou takřka celé Čechy a Moravu a jednat s Basilejským koncilem o husitském programu.

Na druhé straně víme, že se dopouštěl i chyb. V roce 1431 při tažení na Slovensko s Tábory dal spálit most u Hlohovce, takže Sirotčí vojsko muselo postupovat až k Ilavě, utrpělo při tom ústupu těžké ztráty a že se východočeští husité velmi silně na Prokopa Holého zlobili. I v Praze, která ho zvala neměl přílišnou podporu. Když onemocněl a žádal, aby mu z Prahy poslali vynikajícího lékaře do Kutné Hory, tak někdo z městské rady řekl: „Nejradši bych mu tam poslal kata a ne doktora“. Politické pnutí mezi těmi husitskými špičkami existovalo.

Prokop Holý měl svou vizi. Na Basilejském koncilu se ukázalo, že křesťanská Evropa husitský program nepřijme a že husitský program zůstane omezen na Čechy a Moravu. Prokop měl představu a zcela jednoznačně ji hájil, že v tom případě musí být husitský program závazný pro všechny obyvatele Čech a Moravy. Všichni musí být husity. V opačném případě vždycky bude hrozit vnitřní válka nebo intervence z vnějšku. Na to samozřejmě nemohl přistoupit Basilejský koncil, nemohli na to přistoupit ani čeští katolíci, Tak se Prokop rozhodl, že svoje podmínky a svoji vizi vnutí Basilejskému koncilu silou. Právě z jeho iniciativy a iniciativy táborských hejtmanů byla obležena Plzeň, bašta českého katolicizmu s jednoduchou rovnicí: padne-li Plzeň, hlavní bašta katolicizmu, katolíci v Čechách a na Moravě nakonec husitský program přijmou a koncilu nic jiného nezbude než to schválit. Byla to úvaha logická, ale nepočítala s tím, že se Plzni dostane podpory celého evropského katolického světa a že Plzeň vydrží devítiměsíční obléhání, které se nakonec stalo osudným obléhajícím, protože nestačili v neúrodném roce zajistit zásobování. Museli  rekvírovat potraviny široko daleko. A nejenom potraviny pro 13 až 14 000 bojovníků, kteří obléhali Plzeň, ale také píci pro koně. Uvědomte si, že do jednoho válečného vozu se zapřahali čtyři koně. Při počtu 700 táborských vozů to je 2 800 koní, dále koně jezdecké. Nebyli tam jenom Táboři, byli tam i Sirotci, byli tam také Pražané, to je koncentrace 14 000 osob a 6 000 koní. To přesahovalo možnosti tehdejšího zásobování. Proto také Táboři učinili zásobovací výpravu do Bavor a utrpěli těžkou porážku v září 1433 u bavorské vesnice Hildesriedu. Ta byla osudná pro Prokopa. Potom, co zbytky táborského oddílu přitáhly před Plzeň, nespokojení táborští bojovníci Prokopa svázali, jeden z podhejtmanů Tvaroh, pocházející z Kutné Hory, kde byl svého času rychtářem, dokonce praštil Prokopa stoličkou do hlavy. Hádka, kdo může za nezdar zásobovací výpravy byla obrovská, Prokopa Holého z táborského ležení před Plzní vykázali.

My ho potom nacházíme na Svatomartinském sněmu v Praze zasedajícím v listopadu a v prosinci 1433 v aule Karolina, kde dochází i k první formulaci dohod mezi Basilejským koncilem a husity, známou pod názvem Kompaktáta. Tato Kompaktáta schválilo i osm husitských kněží 30. listopadu 1433, mezi nimi i Prokop Holý. Neschválil je však husitský sněm. Při husitském artikulu zákazu světského panování kněží bylo zamítavé stanovisko sněmu určující. Kompaktáta ještě nevstoupila v platnost. 22. prosince 1433, když sněm přerušil kvůli vánočním svátkům jednání nám Prokop Holý z pramenů mizí. Nevíme kam se ztratil, kde byl. Jenom proskočí dodatečná zpráva, že jednal s pány. Rozumí se tedy, že se skupinou husitských politiků, která si přála už uzavření míru vzhledem k dlouhotrvajícím a vyčerpávajícím válkám.

Nalezneme ho až 6. května 1434, kdy už se chýlí k Lipanů a kdy vojska umírněných husitů obsadí Nové Město pražské. Z Nového Města uprchne i Prokop Holý a na útěku píše dopis jednomu z vůdců Sirotků knězi Prokůpkovi latinsky dopis a podepisuje se Procopius Rasus – Prokop Holý. To je dokument z jeho pera, čili víme, že užíval to jméno i v latinizované formě. V němčině je to Prokop der khale. To navozuje představu člověka plešatého nebo lysého, jak je také na starších historicko-romantizujících obrazech ztvárňován (Jaroslav Čermák, Mikoláš Aleš a další). Spíš to ale vypadá, že na rozdíl od táborských kněží se holil (Rasieren – Rasus). Asi to je vysvětlení jeho přízviska, které se poprvé objevuje v roce 1421 jako identifikační znak na rozdíl od dvou dalších táborských kněží Prokopů, kteří se neholili.

Dává se opět na táborskou stranu, přestože byl od Plzně tak dehonestujícím způsobem vyhnán a konec známe. Zahyne u Lipan po boku a v čele svých, v tlustém kabátě, prošívanici, která ho chránila před šípy. Jak zahynul nevíme, jediná podrobná zpráva je zpráva Aenea Silvia Piccolomini, který ovšem psal bestsellery a napsal, že Prokop, když viděl porážku svých, pustil se hrdinně do boje a jako antický hrdina všechny mečem pobíjel, takže kolem něho byla hromada mrtvých, než ho zasáhl šíp z kuše Viléma Kostky z Postupic, jeho přítele, který u Lipan opravdu bojoval na straně Prokopových protivníků. Ovšem to je senzace pro západní publikum. Podívejte se kacíři. Jsou to přátelé a ještě se navzájem pobijí. Prokop nepochybně nebojoval a stal se objetí maskru táborských kněží. Jeho hrob se nikdy nenašel.

V baroku slyšíme u Tomáše Pešiny z Čechorodu, že se z bitvy zachránil a zemřel ve vězení hradu Vartemberka Stráže pod Ralskem, což je nesmysl, protože Vartemberk měl tehdy jeho přítel Mikuláš Sokol z Lamberka. Odtud to mohl mít romanopisec Václav Erben v Pamětech českého krále Jiřího z Poděbrad, kde Prokopovi Holému dává z Lipanské vřavy uniknout do Nizozemí. V roce 1470-1471 píše Pavel Žídek ve své zprávě Jiřímu Poděbradskému: „Kde jsi Prokope? Psi a vlci sežrali tvé tělo. Kde je tvá sláva? Tebe, který jsi řekl, že pod svou moc chceš přivésti celý křesťanský svět.“

Pátrání po hrobu Prokopa Holého neustalo. Už na konci 18. století chodili zájemci k lipanskému statku č. 1 pod smrk, kde údajně spočívaly kosti táborského velikána. Smrk potom v roce 1870 strhla vichřice. Když v roce 1864 v Součkově cihelně v Kolíně byly nalezeny dvě kostry s kalichem, domnívali se tehdejší vědci, že jde o Prokopa a Prokůpka. Ukázalo se, že jde o kostru muže a ženy, knížat z 9. století pohřbené ve franckém stylu. Nicméně kalich z toho kolínského hrobu se tyčí na lipanské mohyle, zcela ahistoricky kalich a stéla z 9. století. Konečně poslední výzkumy byly provedeny v padesátých letech 20. století. Nenalezlo se nic i když v nedávné době před osmi – deseti lety proutkaři, zdá se nalezli nějaký hromadný hrob na lipanském bojišti. Ale i kdyby byl odkryt, mimo jiné v místě, kde je i mnoho nálezů z období neolitu, tak bychom v něm kosti Prokopa Holého těžko identifikovali.

Přednáška se uskutečnila 18. dubna 2006 v sídle Spolku Clam-Gallasově paláci.