Mitsuko Coudenhove-Kalergi

Dr. Vlasta Čiháková-Noshiro

Přednášku zahájil pan Toyokazu KUBOTA, rada velvyslanectví Japonska v Praze. Poté se s diváky pozdravilo kvarteto japonských studentů pražské konzervatoře a představilo program svého vystoupení:

„Jsme rádi, že vám dnes můžeme představit tři slavné japonské písně ve verzi pro kvarteto, do které je upravil a o vlastní nápady obohatil současný japonský skladatel Minoru Wakida.

První píseň se jmenuje SAKURA SAKURA a je nejznámější japonskou písní. Právě teď jsou v Japonsku sakury krásně rozkvetlé. Japonci mají k sakurám zvláštní vztah, který je v této písni dobře vyjádřen.

Druhá píseň se jmenuje TANABATA SAMA. Tanabata je slavnost, která se pořádá jednou ročně 7. července. Tato slavnost vznikla z čínské legendy, podle níž se Hvězdný princ a Hvězdná princezna, přes rok oddělení Mléčnou dráhou, mohou setkat pouze v tento den. O tomto dni Japonci přichystají stromek bambusu jménem Sasa a pověsí na něj ozdoby a papírky na které předtím napsali svá přání. TANABATA SAMA je píseň, která se tradičně zpívá právě v tento den.

Poslední píseň se jmenuje SUNAYAMA, což znamená písečná hora. Slavný japonský básník Kitahara Hakusyu vyjádřil krásu moře a písečné pláže za soumraku básní, kterou později zhudebnil Nakayama Sinpei. Jak Kitahara Hakusyu tak Nakayama Sinpei působili ve stejné době jako Mitsuko.“

Po vyslechnutí těchto skladeb se ujala slova předsedkyně Spolku Praha-Cáchy/Aachen, paní PhDr. Silvia Pavlicová a představila přednášející, paní Dr. Vlastu Čihákovou-Noshiro: „Doktorka Vlasta Čiháková-Noshiro je držitelkou čestného uznání japonského císaře Hirohita za dobročinnou kulturní akci. Krédem paní doktorky Čihákové-Noširo je: „Poznej a přestaneš nenávidět“. To bylo krédem i Heinricha Coudenhove-Kalergi a rodina Coudenhove–Kalergi je i tématem dnešní přednášky. Syn Mitsuko Richard Coudenhove-Kalergi je nositelem Ceny Karla Velikého, která je každoročně udělována významné politické osobnosti městem Cáchy, což je naše partnerské město.

Vážená paní doktorko je mi ctí, předat Vám slovo.“

Já velmi děkuji za tento honosný úvod, musím říci, že jsme ho napůl s humorem sepsali s přítelem, panem doktorem Michalem Třeštíkem, když se rodila první publikace „Kdo je kdo“. Proto tam několik těch humorných míst ještě zůstalo. Nicméně, já mám skutečně diplom za dobročinnou charitativní činnost v Tokiu, který jsme dostali dohromady s houslistou panem Hudečkem, když jsme udělali několik dobročinných koncertů, ale bylo to od bratra císaře Hirohita, ne přímo od císaře. Což se dneska všechno stírá, protože už je to hodně moc let, je to před dvaceti léty. A pokud jde o to krédo, po revoluci 1989 byla taková divoká vzrušená doba a mě se ohromně v tom celkovém chaosu, v té emotivně vzrušené době, toto krédo hodilo.

Nicméně my jsme se skutečně s vaším Spolkem poprvé setkali na půdě Galerie Kritiků v Adrii na rohu Jungmannova náměstí a Národní třídy, kde jsme v lednu před dvěma lety pořádali pro Mitsuko Coudenhove-Kalergi  retrospektivní výstavu plnou archiválií a relikvií jejich rodu, včetně dokumentace a části obrazové galerie jejich předků. Tehdy přišla paní Ing. Otipková z vašeho Spolku a říkala, že druhorozený syn Mitsuko, tedy zakladatel Panevropy a posléze i Rady Evropy a Evropského parlamentu, tento slavný člověk, získal Cenu Karla Velikého v Cáchách v roce 2000 in memoriam, a že by bylo dobré, kdybychom se spřátelili. Na základě této aktivity vznikla dnešní přednáška.

Při příležitosti výstavy jsme s přáteli zde a za pomoci japonských partnerů, hlavně japonské televizní stanice NHK, která má svou kulturní agenturu, vyprodukovali CD ve 4 jazycích. Po uskutečnění pražské výstavy Mitsuko se NHK uvolila k uspořádání poměrně veliké putovní výstavy v Japonsku. S pomocí NHK a ještě s katalogy a tímto CD oběhla sbírka relikvií rodiny Coudenhove-Kalergi během roku celé Japonsko a setkala se s neobyčejným úspěchem a neobyčejným ohlasem. Dokonce po skončení výstavy se pořádalo mezinárodní politologické sympozium, jež vyvolali Belgičané, kteří byli inspirováni tím, že rodina Coudenhove-Kalergi je skutečně kosmopolitní a má kořeny v mnoha evropských zemích. Také od nás tam odjeli dva slavní politici, které nebudu jmenovat, vzhledem k takové zvláštní současné politické situaci. Není to akce ani první, ani poslední.

Poprvé jsem se o případu Mitsuko, hraběnky z Poběžovic, dozvěděla ke konci 70. let a je to také svým způsobem kuriózní, protože tehdy známý japonský režisér jménem Naoja Jošida natočil v roce 1973 pro televizi NHK hraný dokument o Japonce, jež se v roce 1895 provdala za rakousko-uherského diplomata, zplodila s ním celkem 7 dětí a bydlela v Čechách. Jeho zaujal její neobvyklý osud, protože koncem 19. století se Japonsko těžce vymaňovalo z izolace a otevíralo se západní civilizaci. Bylo neslýchané, že by mladičká dívka, dokonce ve svých 18 letech, odešla s rakouským diplomatem někam až na konec světa, kde jako by lišky dávaly dobrou noc. Samozřejmě to nemyslím nijak pejorativně, ale cesta z Japonska až do sudetského pásma musela být velmi namáhavá a tristní. Režisér byl tak zaujat tímto příběhem, že si pro postavu hraběnky vybral velice půvabnou, slavnou japonskou herečku, která se jmenuje Sajuri Jošinaga a natočil s ní poprvé hraný televizní dokument, který se jmenoval Rodina Coudenhove - lidé bez hranic. Zvolil velice šťastně tento titul, protože takový vlastně celý příběh je. Byla to rodina, která neznala vůbec hranice, jak státní, tak jazykové. Všechny děti uměly několik cizích jazyků a také vlastnily několik státních příslušností v různých variantách. Není potom s podivem, že druhorozený syn zakládal Panevropu, pramáti Evropské unie.

Když na přelomu 70. a 80. let vznikl finanční fond, kontaktoval mě tento režisér  znovu, a řekl zajímavou věc. Čeká prý, až mu paní Sajuri Jošinaga dospěje tak do věku 35 let, protože v té době bude její fyzická podoba, jinak velice krásné ženy,  nejvhodnější pro natočení příběhu ve větší šíři, od mladistvých let až po léta stárnutí. Mimoto, že stále sbírají materiály a dělají rešerše. Měli to rozdělené tak, že herečka vyhledala poslední žijící potomky v USA, zatímco režisér si vzal na starost kroniku rodu v Evropě, v Rakousku a v Čechách. Tím jsem se dostala ke spolupráci.

V druhé polovině 80. let (zhruba rok 1986) jsme běhali po běžně nedostupných archívech, tím míním hlavně archív v Klatovech, který byl pro veřejnost téměř uzamčen a byla potřeba neskutečná řada povolení, než nás pustili dovnitř. Pak jsme samozřejmě navštívili zámek Poběžovice, kde nám zakázali filmovat. Směli jsme jenom ze vzdálenosti 100 m natočit věžičku, protože zámek byl v tak zdevastovaném stavu, že by byla národní ostuda ho v takovém stavu ukazovat ve vzdáleném Japonsku. My jsme později pochopili proč je v takovém stavu. Mísily se tam zbytky kasáren se stájemi. Dnes už zámek i díky panu starostovi nabývá původní podobu. Chci říct, že už to vypadá jako zámeček. Tehdy to byly ruiny a to špinavé ruiny. Navíc ještě s rozkradenou knihovnou, kterou jsme později zkoušeli nějakým způsobem rekonstruovat a zjistilo se, že něco skutečně v Poběžovicích zůstalo a něco je v Národním muzeu a jinde.

Navštívili jsme klatovský a plzeňský archív, Poběžovice jako takové a pak archiv v Praze. Po válce, když rodina byla vysídlena a kvůli Benešovým dekretům odešla do Německa a do jiných zemí, byl zámeček rozkraden. Zůstala snad jedna třetina původního mobiliáře a ten, pokud to byly věci evropské provenience, se přestěhoval na zámeček Horšovský Týn, kde je dneska součástí stálé expozice. Orientální předměty byly odvezeny do Náprstkova muzea v Praze, kde byly dlouho v depozitu v zámečku Liběchov. Teď jsou zase kvůli naší japonské výstavě přestěhovány do Prahy a podléhají postupnému restaurování. Výstava byla velice prospěšná z toho pohledu, že se podařilo většinu věcí restaurovat. Ne všechny, jen asi dvě třetiny a je to především obrovská zásluha našich japonských partnerů, kteří na to poskytli prostředky.

Pak jsme zkoušeli najít stopy po třetím synovi Mitsuko, panu hraběti Gerolfovi Coudenhove-Kalergi, který ve třicátých letech minulého století působil zde v Praze. Jednak učil historii na pražské univerzitě na filozofické fakultě, jednak pracoval na japonském vyslanectví, protože se jako jediný z dětí této rodiny naučil sám na škole jako samouk česky a také japonsky. Od rodičů tyto jazyky nepochytil. Pracoval a bydlel v Praze, měl za manželku maďarskou šlechtičnu Sofii Pálffy, se kterou měl celkem čtyři děti. Dnes už žijí pouze tři vnukové hraběnky Mitsuko. My jsme však věděli, že musí mít dům v Praze, takže naše pátrání se rozjelo směrem na Hřebenka, kde jsme chtěli najít vilu, kterou obýval. Netušila jsem, že by v Praze ještě existovali členové česko-japonské společnosti, kteří si pamatují telefonní čísla z předválečných let. To jsem se dozvěděla až mnohem později. My jsme tehdy s panem režisérem šli na Hřebenkách dům od domu, strávili jsme na tom asi 3 dny a když jsme se podle pamětníků dopátrali toho správného domu, tak jsme byli strašně nadšení. Celý štáb vytáhl fotografické aparáty a začal fotit, jak už to u Japonců bývá zvykem. Ale za tím domem byla mateřská školka, z které vyběhla paní učitelka a zoufale mávala rukama, že to určitě ne, ať jdeme pryč. Netušili jsme co se stalo, zvláště když v zimní zahradě byl vidět mobiliář z Poběžovic. Potom jsme zjistili, že tam bydlí dcera tehdejšího ministra vnitra soudruha Obziny a na nás jsou namířeny objektivy několika skrytých kamer, nehledě na pány v civilu, kteří hned z vily vyběhli k brance a divili se, co tam chceme filmovat. Později jsme se spolu s ČT odvážili požádat o oficiální povolení k natáčení, ale nebylo nám povoleno. Když potom k natáčení došlo, rodina Obzinova už v něm nebydlela, byl vysídlen a dnes v něm možná bydlí nějací obyčejní lidé. Později jsme po jeho obyvatelích už nepátrali, pouze víme, kde se ten dům nachází. Chci tím říci, že tak vznikl druhý, velice obsáhlý hraný dokument s japonskou herečkou Sajori Jošinaga, který byl seriálově rozdělen do několika dílů, promítán na pokračování v celostátní televizi NHK a uvedl poprvé celý příběh této rodiny do obecného povědomí. A pokud se nám to podaří, dojde nakonec k tomu, že i mě vyjde knížka a budou-li s boží pomocí dány dohromady prostředky, tak snad natočíme i celovečerní film. To je ještě před námi.

A teď k příběhu jako takovému. Přednášku rozdělíme do tří částí, abyste k tomu měli obrázky. V první části si řekneme jak to vypadalo z japonského hlediska. Odkud byla Mitsuko a co to bylo za rodinu. Druhá část, kdo byl Couvenhove-Kalergi a jeho rodina a třetí část jejich děti, kterých bylo nakonec sedm, které se povedly a vyrostly ve velmi výrazné osobnosti. Z toho bych na prvním místě znovu jmenovala Richarda.

Každopádně Mitsuko byla evidentně velice krásná dívka, která se ve svých 17 letech odvážila provdat v roce 1895 v Tokiu za cizince, hraběte Coudenhova-Kalergi, který byl rakousko-uherským konzulem. Japonsko obnovovalo diplomatické styky postupně, od Spojených států po různé země Evropy. Rakousko-Uhersko bylo poměrně opožděno ve vývoji těchto styků, nicméně nejdříve to byl konzulát s generálním konzulem v Jokohamě a teprve pak vzniklo vyslanectví. Heinrich Coudenhove-Kalergi odjel do Japonska s diplomatickým posláním, aby v Japonsku toto vyslanectví zbudoval. Zároveň byl jmenován mimořádným konzulem pro Čínu a Koreu, což musel být z jeho hlediska neuvěřitelný pracovní nápor, protože už v roce 1894 došlo k Japonsko-čínské válce a zřejmě to měl velmi složité. Byl povinen jezdit na kontroly po celé téhle velké části Asie a také se přátelil s ostatními diplomaty, cizinci v Tokiu.

A teď jak se seznámil s Mitsuko. Existuje jedna romantická legenda, které ale nikdo nevěří. Vznikla při komiksovém zpracování příběhu. Hrabě Heinrich jel na svém koni a při náledí i s koněm upadl. Náhle z domu vyběhla velice krásná dívka, která ho ošetřila a tak slovo dalo slovo, až došlo ke sňatku. Tohle samozřejmě není pravda, přesto že se to traduje v rámci jedné literární verze příběhu. Není to možné především proto, že cizinci nebyli v Tokiu tak oblíbení, aby vyběhla krásná dívka a hned se o ně starala, spíše byli kamenováni (to mohu říci zcela objektivně).

Po dvousetleté izolaci se Japonsko otvíralo a spíše vidělo cizince jako rudé barbary, jak se často Evropanům nebo Američanům říkalo. Aby si na sebe rasově i fyziognomicky zvykli, potřebovali obě civilizace ještě nějakou dobu. I dneska mohou a často také nastávají ve světě rasové třenice, natož v době, o které mluvíme. To zaprvé a za druhé, ta dívka nebyla tak svobodná, aby mohla jen tak z domu vyběhnout a starat se o cizího muže, který spadl z koně. To by dámám té doby rozhodně nebylo tolerováno. No a za třetí,  těžko by potom u tradiční japonské rodiny mohl zraněný cizinec ležet. To jen k tradiční legendě, která stále přetrvává.

Skutečnost je taková, že když Heinrich v březnu 1892 přijel do Jokohamy a Tokia, tak vyslanectví bylo z architektonického hlediska ve smíšeném evropsko-japonském stylu, což bylo v době Meidži běžné. Tato budova se nacházela v blízkosti obchodu se starožitnostmi otce Mitsuko, pana Aoyamy. Původně byl pan Aoyama obchodníkem s olejem, ale díky přílivu cizinců po otevření země si dokázal zřídit dva obchody se starožitnostmi. To má prozaické pozadí, protože běžné kusy nábytku, jako jsou židle a stoly se v tradiční japonské kultuře nevyskytovaly, neboť se spalo a sedělo na rohožích, stoly byly nízké, sedělo se buď na polštářích, nebo bez polštářů. Tento nábytek byl zřejmě k takzvaným starožitníkům dopraven z Číny, aby uspokojoval potřeby cizinců. Heinrich samozřejmě nebyl výjimkou, i on potřeboval stůl a židle a tak patrně navštívil obchod pana Aoyamy a zde se seznámil s Mitsuko.

Její příběh je ovšem ještě pikantnější. Říká se (a je to dokonce i doloženo), že byla třetí ze tří dcer pana Aoyamy. Její starší sestry byly samozřejmě předem určeny  k výhodnému sňatku, tedy determinovány otcem . Mitsuko byla daná na výchovu, na získání základního vzdělání do tzv. “gejšince“. Gejšinec není nic pejorativního, byl to v podstatě velmi luxusní restaurant, který se jmenoval Kojokam v dnešní přepychové centrální tokijské čtvrti. Navštěvovali ho jednak movití tuzemští návštěvníci a jednak cizinci, takže dívka v něm získala základy vzdělání, které by ve škole nezískala. Naučila se zde anglicky, navštěvovala tradiční kurzy šití, vaření, uklízení, zvládala hru na šamizen, hru na koto, zpívat, tančit, přesně tak, jak to má každá správná společnice znát. Přes den se učila a večer, kdy do restaurantu přicházeli návštěvníci se o ně tyto gejši-učenky staraly. Pozor, to nebylo v evropském stylu, gejša není kurtizána, to by přišlo restaurant velmi draho. V podstatě to bylo míněno tak, že po dosažení určitého věkového limitu bude mladá gejša po dohodě s majitelem nebo rodinou usilovat o výhodný sňatek, nebo se stane hospodyní v některé zámožné rodině, kde uplatní všechny znalosti, které nabyla během studia v „gejšinci“. V úplně nejhorším případě tam mohla mladá dívka zůstat a žít zde svůj život. Díky tomu, že otec Kihachi Aoyama se velice ve svém podnikání zmohl, vyplatil svoji nejmladší dceru z gejšince a rozhodl se, že i ji výhodně provdá.

Netušil ovšem, že přijde „červený barbar“, nějaký Heinrich Coudenhove-Kalergi a odveze jeho dceru až na druhý konec světa, do Poběžovic. Nicméně, když k tomu za nesmírně dramatických zlomů došlo, musel teď pro změnu zase Heinrich vyplatit Mitsuko od otce. Dokonce se říká, že pan Aoyama dostal za dceru desetinásobek ceny, takže tímto „všimným“ byl zabezpečen i s rodinou až do konce života. Doloženo to ovšem nijak není. Je ještě mnoho a mnoho neobjasněného, takže to, co vám zde jako příběh líčím, je vlastně z druhé ruky. Patrně bude ještě trvat mnoho let, než se objeví, ať už v Japonsku nebo jinde ve světě usvědčující a dosvědčující materiály. Pokud se ovšem v něčem legendy shodují, tak v tom, že tato krásná dívka byla opravdu vyplacena. Prameny už se ale liší v tom, zda to byla veliká lovestory, nebo prozaický sňatek. To už jsou otázky výkladu.

Jedno je ale jisté. Hrabě Heinrich byl, jako každý druhý šlechtic té doby, určen pro diplomatickou kariéru. Měl před odjezdem z Evropy svůj vlastní skandál. Ve Vídni se zamiloval do mladé francouzské studentky konzervatoře, která se chtěla stát herečkou nebo operní zpěvačkou a přivedl ji do jiného stavu, což kolem roku 1890 nebylo nic moc. Dívka doufala, že všechno skončí šťastně, že se provdá, narodí se miminko a bude vše v pořádku. Rodina měla v rámci Rakouska-Uherska poměrně vysoké postavení a ostře se postavila proti tomu. Dívenka to vyřešila tak, že spáchala sebevraždu přímo před dveřmi jejich rakouského zámku Otensheim. Po tomto velkém skandálu, který nešlo nijak ututlat bylo dítě na světě a dáno na výchovu do Francie, kde ve třech letech zemřelo. (To se ovšem zjistilo až o mnoho let později, kdy rodina po tomto dítěti začala pátrat). Heinrich  po skandálu odešel dokončit svoje vzdělání také proto, aby nebyl příliš na očích a na skandál se zapomnělo, do klášterní školy pro diplomaty. Po absolvování vystřídal několik zemí. Byl poslán do zámoří, do jižní Ameriky, z evropských zemí pracoval v Turecku a Japonsko bylo, ač to nerada říkám, vlastně za trest. On tu svou dívku, pařížanku Marii, zjevně nesmírně miloval, takže všechno toto potrestání vítal a byl za ně vděčen. Sama Mitsuko v pozdějších letech ve svých denících psala, že nechtěl žádný sňatek s evropskou emancipovanou ženou. Mitsuko Heinrichovi vyhovovala svým vychováním, svou pokorností, svým založením bez zájmu o kariéru, vysloveně se mu zalíbila jako Japonka, jiná než Evropanky. Mimoto Mitsuko byla nesmírně krásná, po všech 7 porodech měla v pase pouhých 47 cm (což se nám jen tak nepovede). Byla vysoká, štíhlá, s pletí barvy slonové kosti, nádhernými modročernými vlasy. Po jejím příjezdu do Evropy se přední evropští malíři předháněli v možnosti ji portrétovat. To můžete posoudit i sami, neboť její portréty v počtu asi 10 kusů jsou součástí stálé expozice v Horšovském Týně.

Ještě je k této době v Japonsku třeba říct, že to, že se Heinrich rozhodl vzít tuto dívku za ženu bylo samo o sobě velmi kuriózní. Cizinci, kteří tam pracovně působili samozřejmě gejši znali, ale v žádném případě si je nebrali za manželky. Nakonec znáte sami tragický příběh Madame Butterfly a jiné podobné příběhy. Tak to vždycky skončilo. Když byl cizinec slušný, dívku-gejšu vyplatil, když slušný nebyl, tak docházelo k různým tragédiím. To, že by se několik dívek vdalo najednou za cizince, nebo že by se masově vdávaly do ciziny nikdy nenastalo. V době Mitsuko to byla ještě jedna malířka, která se zamilovala na státní tokijské akademii do svého profesora malby. Jmenovala se Raguza a působila potom velmi dlouho v Itálii. Mimochodem byla jedna z mála, jestli dokonce nebyla jediná, kdo se potom ve svém pokročilém věku mohla vrátit do Japonska, neboť tyto dámy, které se vyvdaly ven, byly považovány za odrodilce a musely mít vízum, aby se mohly vrátit do své země. Raguza dostala své vízum poprvé až v roce 1933.

Manželé Mitsuko a Heinrich Coudenhove-Kalergi se sice brali v Tokiu, ale už měli 2 synky. Podmínkou ze strany rodiny Coudenhove-Kalergi bylo, že Mitsuko musela konvertovat na křesťanství. Mitsuko byla velmi krásná, svým způsobem nejaponská. Když bydlela v Evropě, tak se stala ozdobou všech aristokratických společností u vídeňského dvora. Když později ovdověla, tak se o ni ucházelo mnoho současných šlechticů, ale ona se již neprovdala, ani se nevrátila do Japonska. V Japonsku bylo tehdy běžné mnohoženství. Neříkám, že zaniklo úplně, ale…. Tehdy bylo absolutně běžné. Matka Tsune byla báječnou bylinkářkou, u rodinného domu na pozemku měla plantáž na bylinky a i Heinricha později kurýrovala, když po delším pobytu v Tokiu onemocněl. Říká se, že přinejmenším měl otec ještě 2 konkubíny, které mu vedly obchody se starožitnostmi. (To je realita, jak ji uvádí japonská kronikářka paní Schmidt-Moraki). S jednou z nich měl otec nemanželskou dceru, matka-konkubína po porodu zemřela. Rodina Aoyama dítě adoptovala a tato nelegitimní sestřička zemřela v roce 1923 při velkém tokijském zemětřesení. Konkubíny ovšem měly smluvně zakotvena svá práva, hlavně majetková, aby o ně bylo postaráno.

Rodiče Mitsuko zemřeli v první dekádě 20. století, v letech 1908 a 1910. Mitsuko, která v roce 1896 opustila Japonsko se s nimi už nikdy nesetkala, existovala pouze korespondence.

Nutno říci, že opatřit si v té době v Tokiu nejen nábytek, ale i šaty bylo velkým zázrakem. Protože jediné obchody s evropskými oděvy byly v Jokohamě, jezdilo se na nákupy do Jokohamy. Mitsuko se samozřejmě mohla vdávat v kimonu, ale jelikož byl ženich v uniformě, bylo zřejmě jeho přáním, aby nevěsta na sobě měla evropský oděv. Navíc už byla po katolickém křtu a svým oděvem tedy demonstrovala příslušnost k nové rodině.

Hrabě Heinrich byl nesmírně vzácná osobnost, výchovou determinoval všechny svoje děti, takže díky němu vyrostly ve veliké osobnosti. On sám uměl údajně 18 jazyků, nevíme samozřejmě do jaké hloubky. Víme, že se učil i japonsky a z dochované korespondence se dozvídáme, že se se svou ženou domlouval takovým podivným hybridem, neboť po příjezdu do Evropy ji nechal učit 3 dalším jazykům. Ona ho ve svých dopisech, které mu píše, když byl pracovně ve Vídni nebo i v Praze oslovuje napůl japonsky a napůl jiným jazykem. Česky ale nehovořil nikdo.

Získal titul doktora práv a filozofie. Nutno podotknout, že jeho filozofie byla nesmírně humanistická. Závěrečná doktorská práce nesla titul „O podstatě antisemitismu“. Říká se o ní, že se stala základem dobového sionistického hnutí. Sigmund Freud, se kterým si dopisoval, ji kvalifikoval jako v té době nejlepší práci svého druhu. Tento nesmírně vzdělaný člověk napsal asi 40 svazků svých deníků a dopisoval si s kde kým. Malér byl, že se v roce 1906 na sklonku svého života v Poběžovicích stal členem řádu Trapistů. Trapisté jsou asketická sekta katolíků (jejich jméno pochází z kláštera La Trape ve Francii) a měli dokonce pobočku i v Českých Budějovicích. Je to naprosto asketický řád, který po sobě nic nezanechává, ani žádné stopy. Heinrich měl v poslední vůli zakotveno, že jeho věrný sluha Arménec Babik musí všechno spálit. Takže zůstala pouze práce O podstatě antisemitismu na pražské universitě a dochovala se jeho obrovská knihovna v Poběžovicích. Všechno ostatní co stvořil, mimo pár záměrně dochovaných dokumentů, bylo v den  pohřbu spáleno. Vzpomínky dětí i deníky paní Mitsuko svědčí o tom, že byl člověk mimořádného formátu. Druhorozený Richard, když hovoří o Panevropě se odvolává na filozofii svého otce, protože říká, že to byl člověk, který chtěl panbudhismus, panevropanismus, chtěl mít jednoho boha, jednu ideologii, jeden svět. Chtěl všechno jednotit pod jedním náboženstvím s vírou v jednoho boha. Zdědil tu schopenhauerovskou vůli k sebepopření a podle katolíků askezi, aby mohl ostatní spasit a pomáhat jim.

Heinrichova maminka, která zemřela ještě před jeho odjezdem do Japonska, jako nesmírně mladá byla prý vyhlášená krasavice, původem z Francie. Otec Franz  Karel byl tím, kdo zakoupil Poběžovice a společně se svou ženou zámeček zařídil a zbudoval. Když jeho mladá žena zemřela, nechtěl už dále v Poběžovicích žít a odstěhoval se na rodinné sídlo v Otensheimu v Rakousku a vlastně tím zámeček přepustil mladým manželům, kteří se právě vraceli z Japonska se dvěma malými dětmi. Marietta, Heinrichova mladší sestra, která tím, že měla věkově blízko k Mitsuko, (narodila se ve stejném roce), se velmi s rodinou sblížila. Než se sama provdala rodině svého bratra pomáhala s dětmi a domácností.

   Heinrich si do Tokia přivezl své psy a mnohá jiná zvířata. Než se stal vyznavačem buddhismu, byl náruživým lovcem. Jezdil do Koreje a Indie na tygry a i v Poběžovicích viselo několik tygřích kůží. Jeho lovecký zámeček Dianahof byl plný loveckých trofejí. Pod vlivem budhismu pomalu upouští od ,jak sám říká, samovolného zabíjení zvířat pro potěchu a přešel na filozofii, že zvířata se mají zabíjet jen pro užitek. Časem přestal lovit úplně a ani honů na které byl zván se nezúčastňoval. Na sklonku života se z něho stal vegetarián. Nakonec už nejedl ani zeleninu a říká se, že v podstatě zemřel hladem a vyčerpáním z přepracovanosti.

Mitsuko se proti vůli svého otce přihlásila k Heinrichovi jako hospodyně. Rodina byla silně proti, ona si však prosadila svou. Když došlo k zapsání do matriky a k zákonitému sňatku, tak povýšila. Před odjezdem do Evropy ji přijala japonská císařovna u dvora. To byla neuvěřitelná, mimořádná pocta, absolutně nemyslitelná  pro jakéhokoliv řadového občana, protože se císař veřejnosti neukazoval. Došlo k tomu u příležitosti vítání Nového roku, před jejich odjezdem do Evropy a japonský dvůr a vláda počítaly s tím, že budou mít takovou lidovou vyslankyni v Evropě.

Prvorozený syn Hans po první světové válce po svých rodičích Poběžovice zdědil a ujal se tam správy a hospodaření. Narodil se v Tokiu a dostal japonské jméno Kótaró. Druhý syn, zakladatel Panevropy Richard se narodil v Tokiu pod jménem Eidžiró. Oba tito synové cestovali na lodi do Evropy společně se svými rodiči, sluhou Babikem a japonskými chůvami, které se o ně ještě několik let v Čechách staraly a pak byly Heinrichem poslány nazpět do Japonska.

Cesta do Evropy trvala tehdy tři měsíce, dneska se létá letadlem a cesta trvá 11 až 12 hodin. Pluli jižní trasou přes východní Asii a po cestě ještě navštívili Indii, Palestinu, Jeruzalém, až dopluli do cílového města Trieste, kde je uvítali zástupci rodiny, strýc a Heinrichův bratr. Příbuzní si odvezli děti a manželé se jeli představit papeži do Říma. Poté, co je papež přijal, si udělali cestu po Itálii a z Itálie odjížděli do Rakouska, kde byla Mitsuko představená nejen novým příbuzným, ale i dvoru.

Mitsuko vzbudila ve vídeňské společnosti velký zájem. Byla v mnohých novinách a časopisech a všichni se ji nesmírně věnovali. Už jenom představa, že přijíždí Japonka byla nesmírně exotická. Mohu říci, že ji společnost mohla přijmout diskriminačně, ale to nenastalo. Mitsuko se těšila neobyčejné přízni všech lidí se kterými se potkala, a to dokonce i poté, co ovdověla. Byla velice krásná, takže si lidi získávala hned, jazykově to bylo slabší, později se trošku německy naučila, takže se s ní dalo i komunikovat. Soudě podle psaného jazyka to velká sláva nebyla.

Heinrich se v Praze ihned po příjezdu do Evropy vydal na filozofickou fakultu, kde chtěl skládat doktorát. Pak sem často zajížděl i sám, takže existuje celá řada snímků z Prahy. Jinak rodina měla v Domažlicích svého fotografa, pana Taubera, který dojížděl na zámeček do Poběžovic pořizovat rodinné fotografie.

  Rodina Coudenhove-Kalergi byla nesmírně pohostinná. Jezdili k nim exotické návštěvy, u stolu se mluvilo mnoha jazyky, připravovaly se pokrmy nejrůznějších typů. Zdá se, že vyhověli každému v jeho zvycích a zálibách. U stolu se spolu setkávali židé, muslimové, Japonci, Rakušané a mnoho dalších a dalších zajímavých lidí.

Po příjezdu do Evropy v roce 1897 nebohá Mitsuko rodila jedno dítě za druhým. Spočtete-li si, že manžel ji umřel v roce 1906 a v roce 1897 byli na světě 2 synové a mezi to se vtěsnalo ještě 5 dětí, tak na to, jak byla útlá a křehká je to až neuvěřitelné. Po porodu nejmladšího syna Karla v roce 1904 ji postihla tuberkuloza. Léčila se rok ve švýcarském sanatoriu a dokázala se z toho vykřesat. V té době její manžel upadl do fatálního náboženského vytržení a asketizmu, protože se hodně modlil za její uzdravení, za rodinné štěstí a za děti, které mu v podstatě zůstaly na krku. Posílal příspěvky do všech možných klášterů a kostelů a nakonec to vyústilo až v chorobný neurotický stav. Mitsuko po úspěšné léčbě tuberkulózy ztloustla a vrátila se domů jako kvetoucí panička.

Jak víte, od roku 1902 do roku 1905 probíhala rusko-japonská válka, ve které Japonci velmi překvapivě zvítězili (Hrabě Heinrich předvídal japonské vítězství). Mitsuko, která v té době už trpěla steskem po domově, takovou tou nostalgií, se v sanatoriu postavila na nohy vlastně díky ohlášení vítězství Japonců. Potom byla taková hlaďoučká, kulaťoučká, usměvavá a v podstatě už se ji nikdy tuberkulóza nevrátila. Později ji přepadl takový stesk po domově a láska ke ztracené vlasti, že dychtivě lapala jakoukoliv zmínku o Japonsku. V roce 1906 ovdověla a ujala se podle Heinrichovy poslední vůle správy panství a výchovy dětí. Přestěhovala se do Vídně, aby zde děti mohly navštěvovat prestižní školy. Chlapci tereziánskou akademii, děvčata Sacre-coeur, nóbl školu pro šlechtičny. Zlí jazykové však tvrdí, že to bylo proto, že tam měla blízko na japonskou ambasádu, kde ji půjčovali noviny a časopisy. V Praze v té době ještě nebyla,. Přátelé a známí z Japonska ji tam skutečně posílali stohy novin a časopisů a ona je dychtivě lapala, jako jediné pouto ke ztracenému domovu. V té době už i její rodiče byli po smrti, takže to bylo jediné spojení s vlastí. Nicméně, dokud byli rodiče na živu (od Heinricha i Mitsuko šly velké peněžité příspěvky do Japonska), došlo k tiché dohodě a rodiče jim posílali kimona, japonské panenky, hračky, hudební nástroje, prostě dělali maximum. Zdá se, že když manželé přijeli šťastně do Evropy, tak se jim potopila loď s nákladem a rodina jim potom postupně posílala nové zařízení v japonském stylu.

Mitsuko si v roce 1908 ve Vídni, když děti umístila do škol, pronajala byt u Schönbrunu na Maximstraße a velice živě se zúčastňovala společenského života. Později, když byly děti už dospělé, tak ji do společnosti doprovázely. Rodina vlastnila dnes už neexistující lovecký zámeček Dianahof, kam jezdila z Vídně na prázdniny. Děti, i když otec přestal být lovcem, se lovu dost věnovaly.

Mitsuko se v době první světové války jako Japonka vlastně ocitla na straně nepřátelského tábora. Japonské vyslanectví se z Vídně odstěhovalo do Londýna a Mitsuko se v roce 1916 vrátila do Čech, kde měla jako letní sídlo zakoupenou Pivoň, původně klášter, přestavěný na letní sídlo. Zde zřídila vojenský lazaret pro vojáky vracející se z fronty. S děvčaty tam hospodařila po celou dobu války a vzhledem ke špatnému zásobování se věnovala i zemědělství. Bazény přeměnila na sádky kaprů, tenisové kurty na pole s bramborami. Z té doby se dochovalo hodně skic, neboť dcery se tam věnovaly malování. Nicméně, když válka skončila, tyto tři dívky měly veliké nároky na vzdělání a emancipační ambice, čímž se s matkou dostávaly do konfliktu. Každá se pak odešla vzdělávat jinam. Poklidná doba skončila koncem první světové války a pak se rodina rozpadá.

Dva synové, kteří byli odvedeni do války, Hans a Gerolf (Richard ne, protože měl chatrné zdraví), se v pořádku vrátili z fronty. Hans se po vyhlášení samostatnosti Československa ujal hospodaření v Poběžovicích. Z fronty si přivezl nevěstu, Maďarku Lily, která ovšem nebyla šlechtického původu. Byla to velmi emancipovaná žena, pilotka, která pilotovala letadlo nejen v Maďarsku, ale i v Čechách, čímž přiváděla ostatní k zuřivosti nebo do extáze, podle naturelu posuzovatele. Byla to velice dobrodružná mladá dáma, která patrně se svým letadlem přistávala i na poběžovických polích. Ta vůbec nekonvenovala Mitsuko, takže první roztržka nastává tím, že Hans si přivedl nežádoucí nevěstu, neboť Lily byla starší a ještě židovka. Malinko se usmířili, když se narodila vnučka Pixie, ale za moc to nestálo. Nedošlo k tomu, že by s nimi Mitsuko žila dál v Poběžovicích, neboť se nesnášeli. Druhorozený syn Richard zklamal úplně. Ačkoliv měl před sebou skvělou politologickou a historickou dráhu, zajistil si jako partnerku o jedenáct let starší slavnou herečku Burgteatru ve Vídni, Idu Roans, která měla dvanáctiletou dceru. S tím se Mitsuko okamžitě na protest rozešla. Když ji tedy bylo jasné, že na Pivoni se rodinná idylka konat nebude, navíc ji ho stejně československý stát sebral, tak se rozhodla vrátit do Rakouska. Nechala si od Hanse koupit v Modlingu blízko Vídně malý domek a tam pak dožívala se svou dcerou Olgou, která neměla emancipační nároky a o matku se starala až do jejího úmrtí.

Musím říct, že Hans vyrostl do velmi excentrické podoby, v kapli měl ukrytou mumii, se kterou dokonce jezdil i na cesty. Jednou ho v Berlíně kvůli tomu zatkli, protože si mysleli, že má sebou mrtvolu. V pracovně si nechal postavit kachlová kamna ve své nadživotní velikosti a často se s nimi nechával fotografovat. Obnovil obrazovou galerii svých předků tím, že mnoho obrazů (soudě podle kvality) sám domaloval. No, abych mu jen neubližovala, něco bylo pořízeno i soudobými portrétisty. Nechci zacházet do přílišných podrobností, ale měl hodně výstředních libůstek. Nutno říct, že s Lily tak úplně spokojeně nežil, jako maďarská židovka utekla před Hitlerem a přežila válku někde ve Španělsku. K Hansovi se vrátila po smrti matky sestra Olga, neboť zůstala v Rakousku bez prostředků a starala se mu o domácnost. Nakonec ho z jeho milovaných Poběžovic vysídlili, nejenom kvůli Benešovým dekretům, ale i proto, že aby uchránil svoje dítě, stýkal se s henleinovci ve svém kraji. Místní obyvatelé mu to samozřejmě nemohli zapomenout, i když byl stoprocentně apolitický člověk. Takže za těchto hanebných okolností odešel, ale pro zámeček, než ho zničili komunisti udělal hodně. Zadaptoval jižní křídlo, dostavěl věž, vybavil zámek inventářem, i když někdy na úkor vkusu, protože byl nesmírně výstřední a excentrický. Nicméně byl velmi dobrý hospodář, živil nejenom svou rodinu, ale i matku Mitsuko a sestru Olgu, potažmo i další sourozence. Bratr Richard vyučoval ve Vídni, měl své hnutí Panevropy a byl schopen si vydělávat a navíc mu zůstal zachovaný dědický podíl po otci. Gerolfovi podíl nezůstal, neboť ho investoval do pochybných státních rakouských obligací, o které po porážce Rakouska v první světové válce přišel. Takže ten neměl vůbec peníze. Děvčata peníze měla, ale ty se rozutekly. Hans tedy živil matku a setru Olgu, která se k němu po smrti matky nastěhovala a starala se mu o dítě a o domácnost. Nicméně Poběžovice nakonec museli opustit směrem do Německa.

Z Mitsuko se s přibývajícím věkem stávala velmi strohá, konzervativní dáma. Ovládal ji silný stesk po Japonsku a ztrácela porozumění pro svoje děti, které chtěly demokracii, pokrok, vzdělání, emancipaci, prostě všechno to, co ona sama nechtěla.

Richard, když mu v roce 1951 zemřela manželka Ida, se ještě dvakrát oženil. Byl natolik pohledný, že se stal inspirací pro film Casablanca s Humphreyem Bogartem a Ingrid Bergmanovou. On je jakoby ten novinář Karel, co utíká před Hitlerem do Ameriky. Což se samozřejmě stalo, jen to nebylo žádné Maroko, nebo Casablanca, ale byl to Lisabon. Richard potom od roku 1941 do konce druhé světové války učil v New Yorku historii, stal se profesorem na newyorské universitě. Po válce se vrátil do Evropy, měl už švýcarské občanství a pomáhal při zakládání Rady Evropy. S Idou ani s ostatními manželkami žádné vlastní děti neměl.

Potomky měl ještě Gerolf - čtyři děti, z nichž jedno umřelo. O dívkách toho moc nevíme. Ida tak dokonale přerušila styky s matkou, že o ni nevíme nic, Elizabeth umřela v mladém věku a Olga zůstala starou pannou.

Hnutí Panevropy bylo založeno v roce 1923 ve Vídni i s časopisem Panevropa. Ve 30. letech sloužilo k vytvoření rakousko-francouzsko-italského porozumění, jako kontrapunkt k nacionalistickému štvaní, které v Evropě rozpoutal Hitler. Propagovalo mírové soužití v Evropě a ideu dnešní Evropské unie. Pravdou je, že na rozdíl od svého otce, který měl tento sen také, tam Richard nechtěl Rusko. Heinrich měl totiž velice rád svou babičku, která se jmenovala Marie Neselrot, byla částečně Ruska a stýkala se s mnoha osobnostmi tehdejší Evropy, jako byli třeba Heinrich Heine, Goethe, Chateaubriand a mnozí další. Heinrich uměl rusky a i své děti rusky učil, dnes bychom řekli, že byl rusofil, kdežto Richard už ne.

Třetí syn Gerolf v roce 1934 zakládal česko-japonskou společnost. Po tomto pánovi zbyly tři děti. Jakob, který žije ve Vídni, malíř Michael, který se od dob naší výstavy sblížil s Japonkou a oba pracují pro japonskou galerii, maluje kroniku svého rodu a pohybuje se mezi Tokiem a Vídní. Dcera Barbara, které se často říkalo die rotte Barbara, rudá Barbara, protože pomáhala i českému disentu ve Vídni za minulého režimu. Po revoluci v roce 1989 dostala od našeho exprezidenta, pana Václava Havla, Řád bílého lva. Gerolf jediný nezklamal svoji matku a vzal si maďarskou šlechtičnu Sofii Palffy, která nebyla ani židovka a ani nebyla starší než on. Mitsuko byla z výběru svých starších dvou synů nesmírně zklamaná, neboť Heinrich ji zanechal závěť ve které ji žádal, že musí z dětí vychovat řádné Evropany, řádné křesťany, řádné katolíky a řádné šlechtice. Ona se toho držela a velice žehrala na zánik šlechtického stavu, na úbytek svého majetku, na změny, které nastaly přerodem na demokracii. Nebyla absolutně schopná vstřebat novou dobu. Tím víc se upnula na Japonsko a do svého úmrtí zůstala velmi konzervativní osobou.

Nutno říci, že Japonsko na ni nezapomnělo. Kdo přijel z Japonska do Evropy, delegace různých sportovců, tenistů, hokejistů, navštěvoval ji v Modlingu. Měla tudíž v Modlingu své malé Japonsko a dožila v podstatě šťastně. Dokonce pro ni přijeli z ambasády, když v roce 1934 navštívil Evropu korunní princ s manželkou, aby se s nimi mohla setkat. Nebyla tedy úplně nešťastná a opuštěná, ale na svoje nevděčné děti nepřestala žehrat. Při jejím pohřbu šli za rakví jen Gerolf a Olga, což je strašně smutné. Ostatní se ze závažných důvodů omluvili. Richard byl v Americe, Hans úpěl pod henleinovci (byla válka, z dnešního hlediska to těžko můžeme komentovat), ale fakt je, že ze 7 dětí se pohřbu zúčastnily jenom 2. Nejmladší Karel utekl až do Austrálie, oženil se tam s Vídeňačkou, živil se překlady a tlumočením a do Evropy se vrátil až v pozdním věku. Zemřel ve Švýcarsku. Richard je také pochovaný uprostřed Alp ve Švýcarsku. Ten měl snad nejvíc národních příslušností. Japonskou, českou, francouzskou, švýcarskou a snad i americkou. Německou neměl. To vysvětluje jeho kosmopolitismus, panevropanství a všechny ideály, za které se celý život bil a pro které obdržel Cenu Karla Velikého. Dožil se velikého uznání, byl držitelem mnoha cen, a že neměl žádné děti, žil pouze svou prací.

Elizabeth, o které se říkalo, že byla přímo povahový anděl, byla nesmírně inteligentní. Stala se politoložkou a získala doktorát z ekonomie. Byla blízkou spolupracovnicí tehdejšího rakouského kancléře Dollfusse, který byl v roce 1934 zavražděn při atentátu. Elizabeth tímto hrůzným činem ztratila své cíle, přestala věřit v  kulturnost Evropy a emigrovala do Francie, kde předčasně zemřela.

Mitsuko měla za život celkem 3 záchvaty mrtvice, ten první už ve 20. letech, druhý o 10 let později a třetí byl již definitivní. Měla ochrnutou pravou část těla, takže dcera Olga ji byla doslova pravou rukou. Dokonce za ni sepsala dva druhy deníků. Olga se nikdy neprovdala, neměla svou rodinu a plně se obětovala nejdříve své matce a potom bratru Hansovi.

Jako odpověď na dotazy Dr. Čiháková-Noshiro dodala:

Cenná pointa je, že Mitsuko jako Richardova matka byla nazývána matkou  moderní Evropy, což je strašně legrační. Nicméně to poslouží jako název mé knihy, nebo filmu, který se chystá. Právě o této velké, míšenecké rodině, kde znalost mnohých jazyků vytvořila jeden hybridní jazyk a spočítané příslušnosti tvořily příslušnost pouze k jednomu světu a jednomu bohu.

Je to strašně komické, dívala jsem se na dopisy, které si psali s dětmi, když byla Mitsuko v sanatoriu. Každé dítě ji píše jiným jazykem. Zdá se ovšem, že ona to nevnímala. Tehdy vychovávaly děti sestry Boromejky z přilehlého kláštera. Jedno dítě psalo rusky, tak to určitě nemohla dekódovat, zdá se, že s nimi v zásadě mluvila německy, s některými míchala angličtinu. Richard ji psal důsledně anglicky, jedno z dětí ji psalo i francouzsky. Všichni tvrdí, že jazyk moc neuměla, základem byla neumělá němčina, soudě podle jazyka deníků, které ji Olga zapsala podle jejího diktátu. Všichni překladatelé mě říkali, že její němčina je dost příšerná, někde to nedává ani smysl.  Jak a kde se to křížilo nevím, protože jeden napíše dopis takovým jazykem, ona odpovídá jiným, nicméně to fungovalo. Lidé se  koneckonců domlouvají všelijak, mimikou, gesty, intuicí. Rozhodně ji Heinrich nechal stejně jako děti učit 7 hodin denně. Richard píše ve svých vzpomínkách, že to bylo, jako by matka byla jejich spolužačka. Ona dostávala hodiny zeměpisu, dějepisu, počtů, přesně jako děti.

Byli multilingvální, nikoliv bilingvální, v zásadě byla základním jazykem němčina, angličtinu zvládali dost taky. Japonsky děti neuměly, pouze Gerolf se naučil japonštinu poměrně obstojně sám, protože Mitsuko je neučila, zřejmě by to pro ni s tou chatrnou znalostí němčiny bylo velmi náročné. Starší sourozenci se Gerolfovi obdivovali, že s tím sám začal, to už bylo v době, kdy chlapci studovali na tereziánské akademii ve Vídni a pokračoval potom dál v Praze, kde si hledal profesory, neboť v Praze byla už před válkou zdatná japanologická společnost, takže se zdá, že tam učitele našel.

Dalo by se říct, že Gerolf byl ze všech dětí nejkonvenčnější, nejcivilnější, nejspořádanější, ale také měl z nich největší smůlu. Měl daleko větší inteligenční potenciál a schopnosti než stačil po celý svůj život uplatnit. Jednak přišel o majetek v bezcenných rakouských obligacích a musel požádat bratra Hanse o prostředky na studia a po studiích si musel na početnou rodinu vydělávat sám. Před Hitlerem Hitlerem utekli nejdříve do Německa, pak se přesunuli do Anglie a skončili nakonec v Rakousku.

Když líčíte kroniku rodu Schwarzenberků, nebo Kinských, nebo kohokoliv jiného z české šlechty, dojde k takovým paradoxům, že jejich kořeny jsou z různých zemí. Coudenhove jsou severoholandský rod, Kalergis jsou Řekové, z nichž si jeden nechal v Londýně odpustit „s“, takže se potom jmenovali Kalergi a to křížení kulturních kořenů je pak neskutečné. Myslím, že s osudem šlechty, jako takové se tady ještě nikdo moc kronikářsky nevypořádal. Je náhoda, že se snažíme vyplnit jednu kulturní kapitolu vztahu mezi Japonskem a Evropou a že došlo na tuto rodinu. Ovšem jsou neskutečně rozvětvení a i jejich osudy jsou neskutečné, takže ani za mou generaci se problém nevyčerpá.

Přednáška se uskutečnila v sídle Spolku dne 14. dubna 2005 v Mramorovém sále Clam-Gallasova paláce v Praze.

Toyokazu KUBOTA, rada velvyslanectví Japonska v Praze Japonské studentské kvarteto Paní Dr.Čiháková-Noshiro Mitsuko Coudenhove-Kalergi