Jan Kupecký (1666-1740) mistr barokních portrétů

Prof. PhDr. Lubomír Slavík, DrSc (Filosofická fakulta Masarykovy univerzity Brno)

Na sklonku roku 2001 byla v Suerondt-Ludwig-Museu v Cáchách uspořádána výjimečná výstava. Jejím obsahem se stalo pozoruhodné dílo jednoho z nejvýznamněj-ších barokních portrétistů působících v 1. polovině 18. století ve střední Evropě, Jana Kupeckého, malíře českého původu, který po celý svůj tvůrčí život byl činný v cizině. Zásluhou Správy Pražského hradu, mohlo pak tuto závažnou přehlídku, nad níž záštitu převzali prezidenti České republiky a Spolkové republiky Německo Václav Havel a Johannes Rau na jaře letošního roku shlédnout také pražské uměnímilovné publikum. Podobnou příležitost měli zájemci o výtvarné umění naposledy před bezmála 90 lety. Poslední a zatím jediná souborná výstava Jana Kupeckého byla uskutečněna roku 1913 péčí Kroužku přátel staršího umění malířského ve výstavních prostorách Rudolfina za odborného podílu amatérského historika umění Rudolfa Kuchynky. Současnou výstavu pro Cáchy a Prahu připravil jeden z nejlepších znalců Kupeckého díla a barokního malířství vůbec, prof. Eduard A. Šafařík, působící od roku 1968 v Římě, mj. jako kurátor slavných soukromých obrazáren Doria Pamphili a Collona. Prof. Šafařík je i autorem podnětného výstavního katalogu, který prozatím nahrazuje posud chybějící moderní monografii tohoto umělce, jemuž dosud čeští i zahraniční historikové umění zůstávali mnoho dlužní. Při přípravě výstavy a jejího katalogu využil Šafařík výsledky svého dlouholetého a systematického studia, v němž vědomě navázal na rodinnou tradici.

Poslední reprezentativní monografii o umělci napsal totiž jeho dědeček Eduard Šafařík. Tato, dnes již vzácná publikace, která obsahuje i pokus o soupis Kupeckého díla rozptýleného v mnoha evropských, veřejných i soukromých sbírkách, vyšla německy v Praze v roce 1929. V přítomném katalogu, či spíše v malé umělcově monografii očišťuje její autor naše dosavadní znalosti o malířově životě a díle od řady nepřesností, z nichž většina vychází z informací, které o Kupeckém shromáždil jeho první životopisec Johann Caspar Füssli (1758). Protože šlo o malířova švýcarské-ho přítele a žáka, bylo jeho svědectví považováno nejen za autentickou výpověď o umělcově povaze, jeho zvycích a pracovních návycích a rodinných poměrech, ale také za spolehlivé východisko pro stanovení chronologie malířova života a díla. Proto fakta z tohoto zdroje byla bez větších pochybností přejímána všemi pozdějšími autory. Na rozdíl od nich Šafařík opravil řadu dat a údajů v umělcově biografii, ale přinesl i nová, závažná zjištění především k ikonografické interpretaci umělcova díla, např. jeho pozoruhodných autoportrétů. Současně nově zhodnotil i přínos malířovy portrétní tvorby v dobovém kontextu a spolehlivě ji zařadil do souvislostí tehdejší portrétní produkce.

Podobná konfrontace zřetelně ukazuje, že osobitá tvorba Jana Kupeckého se výrazně odlišovala od tehdejší vcelku konvenční produkce ostatních specializovaných malířů-portrétistů, malířových současníků a hlavních středoevropských konku-rentů Franze van Stamparta, Adama Mányokiho nebo Antoina Pesnea.

Jak tedy ve světle těchto nových zjištění vypadá umělcův stručný životopis.

Jan Kupecký, který se sám vždy důsledně označoval jako pictor boemus či natione Bohemiae, se narodil v roce 1666 (nikoliv 1667) nejspíše v Pezinku u Bratislavy v českobratrské rodině, která pro víru  musela opustit Čechy, patrně Prahu. (Jediná dobová zmínka o Praze jako místu malířova rodiště se objevuje pouze ve svatební listině v roce 1709.) Základy malířského řemesla získal budoucí umělec v dílně málo známého švýcarského malíře Benedikta Klause v Holiči v letech 1681 až 1684. Po třech letech učení odešel na zkušenou do Itálie. Poučení hledal nejprve v Benátkách, mj. u tamního významného portrétisty Sebastiana Bombelliho a u představi-telů tenebrosní malby Johanna Carla Lotha a Pietra Bellottiho. Již tehdy ho zřejmě v pozoruhodných sbírkách benátských milovníků umění zaujala tvorba některých Rembrandtových žáků, zejména Willema Drosta a Eberharda Keila, zv. Monsú Bernardo. V roce 1687 na své pouti Itálií dospěl do Mekky soudobého umění - Říma, kde se zřejmě pod vlivem Carla Marrattiho a Francesca Trevisaniho zaměřil již výhradně na portrétní malbu. Za pobytu ve „věčném městě“ udržoval přátelské styky s jinými umělci severského původu, kteří zde po přechodnou dobu působili, mj. s krajináři Christophem Ludwigem Agricolou a Franzem Joachimem Beichem, malířem zátiší Franzem Wernerem Tammem či portrétistou Gottfriedem Eichlerem. V Římě Kupecký potkal také svého prvního významného podporovatele, mladého polského prince Alexandra Sobieského. Nicméně tvorba, která vznikla v průběhu jeho dlouhodobého působení v Itálii, zůstává prozatím - až na výjimky (Podobizna Michaela Kreisingera z Eckersfeldu z doby kolem 1700 v pražské Národní galerii) - nerozpoznána. Po dvaceti letech strávených v Itálii se Kupecký někdy mezi 1706-1707 (nikoliv v roce 1709 jak uvádí Füssli) usadil v císařské Vídni. V ní - ač protestant - našel uplatnění jako vynikající a proto i vyhledávaný portrétista. Pod vlivem vídeňských objednavatelů, k nimž patřil císařský dvůr (Podobizna císaře Karla VI.), příslušníci dvorské aristokracie (vojevůdce Evžen Savojský, jehož vynikající portrét byl znovu identifikován jako Kupeckého dílo v Moravské galerii Brno nebo císařský vyslanec, hrabě Aloys Thomas Raimund Harrach), respektive další šlechtičtí objednavatelé (hrabě Guido Starhemberg, Adam Phillip Losy z Losymthalu, nebo později (1728) hrabě Jan Adam Questenberk). Kupecký citlivě reagoval na podněty francouzské reprezentativní podobizny, jejímiž hlavními představiteli byli Hyacith Rigaud a Nicolaes de Largillierre. Již tehdy se však v Kupeckého tvorbě objevují také civilněji pojaté portréty uměleckých přátel, jak to dokládá vystavená Podobizna malíře Franze Wernera Tamma (Kodaň, Statens Museum for Kunst). Do této tematické skupiny býval tradičně vřazován rovněž rozměrný portrét malíře miniatur Karla Bruniho z roku 1709 ze sbírek v pražské Národní galerii, který nyní Šafařík nově určil jako podobiznu neznámého šlechtice. Z Vídně malíř pravidelně zajížděl i do Čech. Za pobytu v Praze roku 1716 vytvořil řadu podobizen, mj. manželky obchodníka Schreyvogela nebo dcery rytce Wussina (dnes v Obrazárně Pražského hradu, respektive v Národní galerii v Praze) a navázal přátelský styk s malířem a vrstevníkem Petrem Brandlem. O příbuznosti jejich malířského projevu, vycházejícího ze stejných zdrojů, především z temnosvitu Johanna Carla Lotha, svědčí obzvlášť výmluvně protějškové obrazy představující personifikace Malířství, které namaloval Jan Kupecký a Sochařství, jehož autorem je Brandl. Jiným z cílů malířových zájezdů do Čech se staly Karlovy Vary, kde malíř pobýval v letech 1711-1712, nikoliv až v roce 1716. V oblíbených a mondénních lázních na objednávku jejich mezinárodních návštěvníků, k nimž patřil i ruský car Petr I., vytvořil množství portrétů. Po roce 1723, kdy se natrvalo usadil v protestantském Norimberku jeho tvorbu výrazně ovlivnila nizozemská, zejména holandská malba 17. století. Pod jejím vlivem se Kupeckého portréty staly méně okázalé a získaly na psychologické přesvědčivosti. Podobně jako Rembrandt i Jan Kupecký vytvořil v průběhu své tvorby větší množství autoportrétů, ať již individuálních nebo na nichž se zobrazil s členy své rodiny, manželkou a s milovaným synem. Tato díla, která patří k jeho nejlepším uměleckým výkonům představují zároveň i výmluvné vizuální svědectví jednotlivých etap umělcova života, poznamenaného řadou protivenství. Nevěrou ženy Zuzany, dcery jeho prvního učitele Klause a předčasným skonem talentovaného syna Christopha Johanna Friedricha, v němž právem, ale marně  spatřoval svého pokračovatele.

Množství portrétních zakázek, jimiž byl Kupecký ve Vídni i v Norimberku pověřován, vedlo pochopitelně k podstatné účasti mistrových spolupracovníků, specializovaných např. na malbu draperií, na jejich vytváření. K nejvýznamnějším z nich patřili Maximilian Hannl, Gustav Müller a Daniel Hoyer. O značné oblibě portrétní tvorby Jana Kupeckého dále svědčí množství dochovaných replik a kopií jeho obrazů a také grafické přepisy celkem 73 malířových děl, které pod titulem Joannis Kupezki, Incompabilis Artificiis, Imagines et Picturae ... technikou tehdy oblíbené mezzotinty vytvořili Bernard Vogel, jeho syn Johann Christoph a Valentin Preissler, který je také -již po malířově smrti (16.7.1740) - vydal v Norimberku roku 1745. Tyto grafické reprodukce dnes podávají svědectví nejen o dochovaných portrétech a o jejich modelech, ale také o dílech, jež prozatím v originále neznáme.

Souborná výstava Jana Kupeckého v Cáchách a v Praze, která nejen odborné veřejnosti, ale především širokému publiku znovu připomenula a přiblížila tvorbu velkého malíře, nepochybně představuje významný mezník v poznání tvorby sice proslulého, ale ve skutečnosti stálo málo poznaného barokního umělce. Lze doufat, že se stane podnětem k dalšímu  bádání o jeho životě a díle, na jehož konci by měla být velká monografie. A ještě jednu marginální poznámku lze připojit na závěr tohoto referátu o výstavách Jana Kupeckého v Cáchách a Praze. Úspěšnou a přínosnou výstavní akci je možno považovat za jakési symbolické vyjádření zásadních proměn, k nimž v Evropě došlo po pádu železné opony. Její uspořádání umožnily nejen zápůjčky z nejrůznějších muzeí a soukromých sbírek z celé Evropy, ale především spolupráce německého muzea ve městě, které s Kupeckým nemá žádnou přímou souvislost a naopak centrální instituce v místě, v němž tkví malířovy rodové kořeny. A nadto jako skutečný spirutus agens a hlavní autor akci odborně zaštítil historik umění českého původu, který podobně jako Kupecký podstatnou část svého života strávil v cizině a který se poprvé do staré vlasti vrátil až u příležitosti pražské vernisáže.

Tento text navazuje na prohlídku výstavy Jan Kupecký - mistr barokních portrétů, která se uskutečnila dne 15. března 2002