Hans von Aachen, malíř rudolfinské doby

Doc. PhDr. Jiří Dvorský, Csc.

Omlouvám se, že moje přednáška nebude tak podrobná, jakou by přednesla kolegyně PhDr. Fučíková, která u mne v ústavu dlouhá léta působila a osobností Hanse von Aachen se zabývala celý život. Je to její oblíbené téma. Vydala řadu prací jak v cizích jazycích, tak také česky a při přípravě velkých mezinárodních výstav problematiku Aachenovskou zpracovávala. Naposledy v roce 1997 při rudolfinské výstavě na Pražském hradě, kde se podařilo shromáždit více než dvacet velkých Aachenových obrazů. Samozřejmě nejenom z naší Národní galerie, ale i z vídeňského kunsthistorického muzea a z řady dalších muzeí. Nyní pracuje v památkovém odboru Pražského hradu a doprovází nejvýznamnější hlavy států.

Rád vzpomínám na dobu, kdy jsme vytvořili skupinu pro výzkum rudolfinského umění. V šedesátých letech, kdy stál v čele ústavu zesnulý prof. Jaromír Neumann se plně rozběhlo rudolfinské bádání a bylo připraveno první velké sympozium, které se uskutečnilo v roce 1969. Později prof. Neumann musel z ústavu odejít. Když jsem do ústavu v roce 1979 nastoupil, obnovili jsme činnost rudolfinské komise, připravili další sympozia a byl i prostor pro pořádání velkých rudolfinských výstav. Ze začátku v zahraničí, protože rudolfinské sbírky jsou rozptýlené po celém světě a západní státy nechtěly do Československa zapůjčit tak veliké množství předmětů. Byla to i otázka pojištění a dalších souvislostí. První velká výstava byla připravena v Essenu Kruppovou nadací. Potom se stěhovala do Vídně, kde ji navštívilo více než 250 000 návštěvníků. Na začátku devadesátých let jsme uvažovali o tom, že by výstava byla připravena v Praze, ale jednání se protáhlo až do roku 1997. Výstava byla velmi rozsáhlá a ani jsme nepředpokládali, že se podaří soustředit tak velké množství exponátů.

Hans von Aachen byl jedním z nejvýznamnějších rudolfinských tvůrců. Císař Rudolf II. sbíral díla předních světových umělců a mnozí pro něj pracovali i mimo Prahu a mimo České království jako Brueghel a mnoho dalších velkých tvůrců. Dále měl početnou skupinu dvorských umělců, která pracovala v Praze. Mezi nejvýznamnější patřili jistě Bartoloměj Spranger, Hans von Aachen, Josef Heintz a samozřejmě Guiseppe Arcimboldo. Našli bychom i další velké osobnosti, které pracovaly tady v Praze - třeba Roelanta Saveryho - a jejich díla byla velmi dobře zastoupena na rudolfinské výstavě.

Z archivních průzkumů, které probíhaly už od osmdesátých let pro přípravu výstav a sympozii víme, že Aachen byl jmenován již v roce 1592 dvorním malířem císaře Rudolfa II. s označením „von Haus aus“, tzn. že se nemusel zdržovat na rudolfinském dvoře i když byl členem dvora. Do Prahy trvale přichází až v roce 1597. Byl velmi odměňován. Císař byl nadšen jeho dílem a na počátku 17. století povýšil Aachena také do šlechtického stavu.

Nejprve si řekněme něco k jeho životopisu. Hans von Aachen se narodil roku 1552 v Kolíně nad Rýnem, ale hlásil se k Cáchám. Jeho život je spojen s cestami po Evropě. Od roku 1597 působil trvale v Praze na rudolfinském dvoře a byl nejenom dvorním malířem Rudolfovým, ale i Matyášovým. Zemřel v Praze 4. března 1615 jako dvorní malíř a dvorní portrétista císaře Matyáše.

Rudolfinské umění dlouho přežívalo. Všechno co je spojeno s Matyášovou působností, ale i s tvorbou za Třicetileté války, vychází vlastně z rudolfinského manýrismu, protože to byla zakladatelská a velice významná epocha. Byl jsem v nedávné době v jižním Bavorsku na několika exkurzích na zámcích bavorského krále Ludvíka II. a tam byla několikrát vyslovena myšlenka, že Ludvík, který žil v 19. století byl v mnohém podobný právě Rudolfovi. Shoda je snad v tom, že žili v okamžiku dějinného politického soumraku. Rudolf žil v době před Třicetiletou válkou a je známo, že to je především jeho zásluha, zásluha jeho diplomatické obratnosti, že v době jeho života a jeho vlády nedošlo k veliké krizi a zápasu mezi evropským protestantismem a katolicismem. K tomu se ovšem schylovalo a ukázalo se, že je to neodvratitelné. Za několik let po Rudolfově smrti přichází strašná Třicetiletá válka.

V podobné situaci byl Ludvík, protože on se ujímá trůnu v Bavorsku v okamžiku, kdy dny Bavorského království, které existovalo po celé věky jsou sečteny. Po porážce Francie Bismark vytvořil na základě pruského státu veliké sjednocené Německo a v tomto sjednoceném Německu pro samostatné, autonomní Bavorsko nebylo místo. Jsem přesvědčen, že nevysvětlená smrt krále Ludvíka II. v roce 1886, v okamžiku, kdy už byl zbaven svéprávnosti, nebyla sebevraždou, nebo nějakou náhodou, ale že to byla promyšlená připravená politická vražda. Byla způsobená především tím, že situace v Bavorsku Berlínu, tehdejšímu vilémovskému Německu, nevyhovovala. To nemluvím o dalších, osobních problémech, které Ludvík měl. To trvalé a slavné je jeho kontakt s Wagnerem, inspirace k Wagnerovým dílům  a Bayreuthské divadlo.

Určité souvislosti tu jsou. Nemůžeme ale porovnávat 17. století se stoletím 19. Obecně je možno říci, že po těchto osobnostech zůstalo veliké kulturní dědictví. Nejen Ludvíkovy zámky, ale všechno co souvisí s Wagnerovou muzikou. Předtím než se Wagner s Ludvíkem seznámil, prchal před věřiteli Evropou jako štvanec, protože měl obrovské množství dluhů. Král ho zachránil a dostal ho z této situace a umožnil mu jeho velikou tvorbu.

Odkaz rudolfinského umění je také zcela zásadního významu. Nebyla to pouhá epizoda, jak si někteří představovali ještě v dobách první republiky v tom smyslu, že všechno bylo portabilní, že všechno bylo odvezeno, že nic nezůstalo. To je základní omyl, protože výtvarná, estetická a duchovní laťka byla v Čechách dána velmi vysoko a na ní pak navázalo české baroko. Nebylo by velkého českého baroka, nebylo by Brandlů, Škrétů, Brokoffů a všech těch dalších velikých tvůrců, kdyby tady nebylo zázemí rudolfinského manýrismu, rudolfinské kultury. To dědictví mělo trvalý význam. Samozřejmě se na tomto dědictví významnou měrou podílel Hans Aachen. Aachen se učil v Kolíně nad Rýnem u vlámského malíře, kterého známe jenom křestním jménem Jiří, dále není přesně identifikován. Tam složil také mistrovskou zkoušku a odchází do Itálie. Prošel řadu velkých kulturních italských center jako Benátky a Řím. Je známo, že pracoval také na výzdobě slavného jezuitského kostela Il Gezu v Římě, který stavěl Giacomo Barozzi Vignola a přímo se podílel na výzdobě tohoto klíčového jezuitského objektu. V Římě měl příležitost seznámit se s velmi pokročilou tvorbou, protože tam už celá vývojová linie spěla k baroku. Za florentského pobytu, v kontaktu s medicejským dvorem, maloval portrét vévody Francesca. Pak se vrátil do Benátek a seznámil se tam s tvorbou takových osobností jako byl Caravaggio. Na některých obrazech, kde jsou detaily které mají charakter zátiší, jsou zátiší skutečně caravaggiovská. Seznámil se rovněž s tvorbou Correggiovou. Jeho italské zkušenosti byly velkolepé.

Pak byl pozván do Mnichova k Wittelsbachům. Wittelsbašská rodina, z níž pocházel v 19. století Ludvík II., panovala v Bavorsku a byla bavorskými kurfiřty po dlouhá staletí. V našich dějinách asi nejvýznamnější úlohu sehrál pravověrný katolík, bavorský kurfiřt Maxmilián Wittelsbach, Ludvíkův předek ze 17. století. V době před Třicetiletou válkou, kdy se modelovaly velké náboženské spolky Protestantská Unie a Katolická Liga, stál v čele Katolické Ligy. Z tohoto titulu a jako kurfiřt bavorský se plně zapojil do Třicetileté války a vedl císařské a ligistické vojsko, které zvítězilo na Bílé Hoře. Bitvy se osobně zúčastnil a Praha vlastně kapitulovala do jeho rukou. Je  samozřejmé, že v té armádě byla řada dalších generálů např. Buqoi, Tilly atd., ale politicky nejvýznamnější byl kurfiřt bavorský. Fridrich Falcký zbaběle uprchl z Prahy a Praha kapitulovala do rukou Maxmiliánových, který dal několik dní vojsku volnost, aby mohlo řádit a shromažďovat věci, které byly potom odvezeny do Bavorska. Dodnes v rezidenci a v muzeích, která jako veřejná vybudoval Ludvík II. jsou mnohé památky rudolfinského umění.

Toho se Aachen nedožil. Byl do Mnichova pozván Maxmiliánovým otcem, kurfiřtem Vilémem a pracoval pro něj. Právě v Mnichově, který byl mnohem blíž k Praze než Itálie, se Rudolfovi agenti a malíři plně seznámili s Aachenovou tvorbou a přes Mnichov dostává také pozvání do Prahy. Již v roce 1592 byl jmenován dvorním malířem, ale jak už bylo řečeno, bylo to „von Haus aus“, tzn. nemusel trvale pobývat na císařském dvoře. Rozpracované objednávky které v Bavorsku měl ho tam zdržely ještě čtyři roky. Mezitím pravidelně Prahu navštěvoval. V Mnichově se také oženil. Svatba byla velmi zajímavá, ale o tom budeme mít ještě příležitost si povědět.

Přinesl jsem deset vyobrazení Aachenových děl. Jsou to jednak portréty. Aachen byl totiž významným portrétistou. Máme zde portrét Kryštofa Popela z Lobkovic, zemského hofmistra, podobiznu malíře Josefa Heintze, což byl další ze slavných rudolfinských malířů a Aachenův kolega, pak obraz sakrální, který znázorňuje nesení kříže. Sakrální obrazy byly vedle portrétů další skupinou obrazů, které Aachen rád prováděl. Jsou zde na ukázku některé grafiky, které jsou prováděny podle Aachenových prací. Je zde velmi zajímavý portrét dívky z obrazárny státního zámku v Kroměříži a dva portréty mladíků, Smějící se hoši. Oba jsou vlastně Aachenovými autoportréty v odlišných obrazových polohách. Jedna je veselejší, druhá je smutná. Pak je zde velký obraz z Obrazárny Pražského hradu Podobizna císaře Matyáše - triumfální podobizna z doby po roce 1612, kdy byl po Rudolfově smrti Aachen již dvorním portrétistou císaře Matyáše. Obraz je zajímavý tím, že šat, ve kterém je císař zobrazen, je z turecké látky s motivem pavích per a jako jiná císařská garderoba byl součástí sbírek. Jak víme z rudolfinských inventářů,  sbírky nezahrnovaly jenom obrazy, sochy, umělecké předměty, řemeslo a šperky, globy atd., ale součástí sbírek byla i císařská garderoba. Když Königsmark v létě roku 1648 dobyl levý břeh Vltavy, napadli Švédové při obsazení Malé Strany a Hradčan kunstkomoru a strašně ztloukli Miseroniho, který byl Schatzmistrem a správcem sbírek. To jen ten slavný muž, řezač drahokamů, kterého vyobrazil Škréta na velikém skupinovém portrétu, který máme v Národní Galerii. Protože Miseroni odmítal vydat klíče od Rudolfovy kunstkomory, Švédové nakonec vylomili dveře, do kunstkomory se dostali a odvezli veliké množství věcí do Švédska. Odvezli také cenné kusy z garderoby. Mezi nimi i tento vzácný plášť. Po třech stoletích se tato látka našla, ale nikoli jako císařský šat, ale jako antependium, tzn. jako látka na oltáři v kostele. To je takové zajímavé druhotné použití předmětu. Dále je zde Aachenův obraz Zvěstování Panny Marie, který pochází z jezuitského kostela Salvátora na Starém Městě a který byl zapůjčen z bohoslovecké fakulty v Litoměřicích.

Vraťme se ale k životopisu Aachena. Řekli jsme, že Aachen působil v Mnichově u otce kurfiřta Maxmiliána, Viléma. Mnichov byl umělecky před Třicetiletou válkou velmi plodné místo. Velmi krásně to doložila veliká zemská dvorská výstava. Podobně jako my jsme měli Rudolfinskou v roce 1997, v Mnichově byla velká výstava věnovaná panovnickému rodu Wittelsbachů v roce 1981. Byla umístěna v rezidenci a v mnoha dalších sálech, zahrnovala dějiny Wittelsbachů od nejstarších dob, od středověku přes Třicetiletou válku až k šílenému králi Ludvíkovi. Byla velmi rozměrná, byly tam tisíce exponátů a celé rudolfinské období tam bylo také velmi krásně zastoupeno. Ukazovalo to, co Mnichov před Třicetiletou válkou a v době kurfiřta Maxmiliána Bavorského znamenal.

Aachen se v Mnichově oženil s Reginou, dcerou slavného hudebníka Orlanda di Lasso. Doba o které mluvíme je dobou velmi náročné hudby, dobou madrigalů. Také na rudolfinském dvoře byla hudba světově velice významná. Pro Rudolfa pracovaly špičkové osobnosti a rudolfínská kapela, to je vlastně další součást duchovního milieu té doby. Samozřejmě, jak říkají specialisté na rudolfínskou dobu: manýristický císař, manýrističtí umělci a samozřejmě celé to manýristické zázemí, takové to tajemno, to je pro rudolfinské umění typické. Jak píše Hocke svět jako labyrint, umění jako šifra, všechno je tajemství. Každé umělecké dílo zachycuje cosi tajemného, ať je to člověk, ať je to lidské tělo, ať je to krajina, všechno je šifra, všechno je symbolika. Symbolika jako esoterická nauka byla klíčovou vědou rudolfinské epochy. Byla samozřejmě určena pouze pro zasvěcené. Při pohledu na řadu tehdejších osobností a tvůrců, je to vždycky tajemné, vždycky složité. Zesnulá PhDr. Primusová říkala Savery - šílený malíř pracoval pro šíleného císaře. Dělal nádherné věci. Když se díváte na jeho obrazy, na ty pohledy, ne tak naprosto neznámé, které byly prezentovány na rudolfinské výstavě v Praze - Savery je světová špička. Máme ho v těch největších galeriích a světových sbírkách. To samé je s muzikou. Gesualdo di Venosa byl největší manýristický skladatel madrigalů a působil v rámci rudolfinské kapely. Vzpomínám si, že se v Londýně ve Victoria Albert Museum, což je veliké muzeum uměleckých předmětů uskutečnila diskuse o úloze Gesualdiho.

V době, kdy záležitosti manýrismu ještě nebyly jasné, byly pochybnosti jak to vlastně s tímto uměním je? Není ani renesanční, ani barokní. Je to období mezi nimi. Je to etapa umění, které vychází z renesance, není ještě barokní, ale je fantastická. Gesualdo samozřejmě šílený byl, protože na svém zámku v Itálii povraždil svoji choť a celou svoji rodinu. Protože to byl slavný umělec, dostal od papeže dispens, milost a musel do smrti zůstat v domácím vězení. Musel zůstat na už polozříceném hradě, kde se těch těžkých zločinů dopustil a dál tam skládal své skladby. PhDr. Primusová říkala, že to neplatí jen o tvůrcích té doby, ale že i badatelé, kteří se zabývají rudolfínskou dobou špatně skončí. Prof. Haseltine, slavný britský muzikolog, který se zabýval Gesualdovou tvorbou spáchal sebevraždu. Sir prof. Antony Blundt, kustod sbírek anglické královny, velký znalec rudolfinského umění, napsal řadu knih o renesanci, baroku atd., působil v Oxfordu a v Cambridge jako univerzitní profesor a ani jeho osud nebyl nejšťastnější. V roce 1976 v Dolní Sněmovně jeden z labouristických poslanců interpeloval ministra vnitra, že má informace o prof. Bluntovi, že je dlouhodobým sovětským špionem. Celá aféra byla „zametena pod koberec“ a pana profesora dali do penze. Inspirovalo to slavného spisovatele Grahama Greena k napsání románu na toto téma, který anglicky vyšel hned poté, ale česky byl přeložen až začátkem 90. let. a jmenuje se Lidský faktor. Pojednává o činnosti skupiny sovětských špionů v Britanii od 30. let. Postava napsaná podle prof. Blunta tam nefiguruje jako kunsthistorik, ale jako bankovní úředník. Jak vidíte i rudolfínští badatelé to mají složité. Teprve nedávno jsem zjistil, že krásný obraz, který jsem viděl na Wittelsbašské výstavě v Mnichově, který zachycoval hostinu Fridricha Falckého s jeho chotí - Fridrich byl zetěm anglického krále Jakuba - shořel při požáru královské galerie a je nenávratně ztracen.

Rudolfinská atmosféra byla jistě neobyčejně pozoruhodná a hovořím o tom, jak si Aachen vzal dceru Orlanda di Lassa a tím se dostal mezi elitu evropské společnosti. Od roku 1597 byl potom trvale v Praze a byl zahrnován velikým množstvím objednávek. Císař miloval jeho tvorbu, povýšil ho také do šlechtického stavu a pravidelně potom pověřoval Aachena, aby vyjížděl do zahraničí a dojednával nákupy do rudolfinských sbírek. Aachenovy cesty, které směřovaly v 17. století hlavně do Itálie, už ve prospěch císaře Rudolfa, plnily dvojí úkol. Jednak tam Aachen kupoval pro císaře pozoruhodné věci, to co císaře zajímalo, např. pro něj získal slavné torzo Ilionea, které bylo potom uloženo v Praze, jako vrcholné Praxitelovo dílo, autentické dílo z klasického období antického, řeckého sochařství. Dnes je toto dílo v Bavorsku v glyptotéce, kterou vybudoval Ludvík. Z dražeb rudolfinských sbírek byly tyto věci získány do Bavorska. Kromě toho, že prováděl tyto nákupy, tak jeho úkolem bylo také kopírovat významné italské mistry pro Rudolfa do jeho sbírek. Je i známou skutečností, že lidé, kteří se starali o správu sbírek a komorníci využívali toho, že nebyla úplně dokonalá inventarizace a mnohé věci ze sbírek prodávali do zahraničí a ty věci byly potom znovu zase kupovány jako nové akvizice. Nedivíme se tedy, že panovnická pokladna byla stále prázdná. Při tomto hospodaření je to věc logická. Je známo, že ani jeden z komorníků nezemřel přirozenou smrtí, byli to vesměs podvodníci.

Jeroným Makovský, protože měl přístup ke garderobě. Rudolf velmi důvěřoval těmto lidem. Bál se ministrů a funkcionářů, že to jsou lidé, kteří by ho mohli podvést a ošidit, ale plně se dával do rukou lidem, o nichž si myslel, že nemohou nic tak zlého způsobit. Oni ale dělali různé věci. Makovský dal např. zatemnit prostory audienčních síní a oblékal se přímo do císařových šatů, sedal na trůn a poskytoval audience, vydával se za císaře a hned na místě inkasoval to, čemu se dnes říká úplatek a staří Češi tomu eufemisticky říkali alafance, což ve staré češtině znamenalo sladkosti. Ve středověku tomu tak skutečně bylo. Město Rakovník, když chtělo dosáhnout toho, aby mohlo vozit pivo do Prahy, tak  dalo napéct vůz koláčů a buchet a přivezli ho pánům do pražské komory jako dárek. To jméno sladkosti zůstalo, ale už to v rudolfinské době nebyly sladkosti, ale zvonilo to zlatem a stříbrem. Byly to prostě úplatky.

Filip Lang, když nastupoval do komornické funkce, tak všechno co měl, měl na malém vozíčku, který táhl za sebou, jako dnes  starší důchodkyně. Když byl zatčen, obžalovací spis, který existuje, který zpracoval Hormayer a který je ve Vídni, má několik set stran a mnoho tisíc položek, kde je uvedeno o co všechno Lang císaře okradl. Vyšetřovací komise bylo velmi důkladná. Je tam např. uvedeno, že poručil, aby pečená vepřová hlava, která měla putovat na panovníkův stůl, byla přinesena jemu. Ani to pečené prase panovníkovi nedopřál.

Poslední komorník byl Polák, Kašpar Rutský, ten byl nejlepší. Měl klíče od Kunstkomory a pracoval tak, že posílal věci do ciziny a zase je dával zpátky kupovat. Rudolf mu ale velmi důvěřoval. Rutský měl dohled na rekreační areál v Císařském Mlýně (dneska je v hrozném stavu, stálo by za to jej obnovit). To nebylo jen místo, kde měl císař své oblíbené mistry brusiče, kde měl umělecké dílny. Byl tam také bazén, kde měl Rudolf svoji lóži. Rutský mu tam vozil dívky z celého světa, černé, bílé atd. a císař je z té lože zastřené mušelínem sledoval a když se mu některá líbila, tak to Rutský zařídil tak, že jela na hrad. Za této situace neměla Rudolfova matka naději, že by se Rudolf oženil.

Matyáš nebyl v tomto smyslu zdaleka takový romantik jako Rudolf. Matyášův nástup na trůn znamenal Rutského konec. On se také ztratil i s klíči od kunstkomory. Byl ale vbrzku dopaden a popraven na Pohořelci. Protože ale doba byla pověrčivá, najednou se začalo říkat, že na hradě straší. Matyáš tomu uvěřil a nařídil, aby tělo Rutského bylo vykopáno a na Petříně spáleno jako tělo zločince. Popel byl rozmetán a Rutský okamžitě přestal strašit.

O pověrčivosti doby svědčí i to, že vznikla legenda, že v Rakousku v nějakém klášteře hoří jakési věčné světlo a dokud to světlo bude hořet, nebude mít Matyáš dědice. Je faktem, že císař se dal bedlivě vyptávat kde, v kterém klášteře by to mělo být, patrně proto aby to světlo dal zhasnout. Plně to odpovídá manýristickému duchu té doby.

Podívejme se ale na Aachenovu tvorbu. Řekl jsem, že těch oblastí ve kterých působil je celá řada. Jednak byl vynikajícím portrétistou, to je doloženo, jednak  maloval celou řadu náboženských výjevů, to mu nebylo cizí. Maloval s velkým zájmem i scény z antické mytologie. Ovšem vytvářel i alegorické malby s politickým dosahem. Vytvořil řadu obrazů, kde oslavuje Rudolfa jako vítěze nad Turky. Nechci říci, že by si to Rudolf nezasloužil, ale definitivního vítězství nad Turky dosaženo nebylo. Nicméně české vojsko a česká armáda držela pozici proti Turkům, protože celé Uherské království přestalo téměř existovat. V blízkosti dnešních Rakousko-Maďarských hranic se vedla dlouholetá poziční válka. Jedinou zásluhou Rudolfovou a císařských armád bylo, že se turecké vojsko už v 16. a na počátku 17. století nevalilo dál do Evropy, jak k tomu došlo v osmdesátých letech 17. století, kdy Turci obléhali Vídeň. Dá se říci, že oslava, kterou Aachen provádí je alegorií vítězství spravedlnosti a má zde své místo.

Pověděl jsem, že Aachenův rukopis vstřebal mnohé podněty parmského a římského manýristického malířství. V Benátkách potom velmi pečlivě studoval díla Veronesova. Byl císařem pověřen, aby provedl kopie některých Veronesových obrazů. V Praze se dostává do volného, ale velmi podnětného uměleckého prostředí. Dnes víme o velmi úzkém přátelství, které spojovalo Aachena s řadou dalších tvůrců, zejména s těmi, o kterých jsme tady hovořili. S některými z nich se setkal už v Mnichově. Máme dokonce skupinový portrét, který byl také vystaven na pražské výstavě v roce 1997, kde byl představen Aachen a řada jeho přátel ve veselé společnosti. Prováděl i drobné kabinetní kousky na mramoru na různá témata, která odpovídala věcem Arcimboldovým, tzn. reverzibilní obrazy, které nám při  natočení dají zase nový výjev. Takové malířské hříčky byly tehdy velmi oblíbeny a byly velmi  působivé.

Je nesporné, že velké osobnosti pražské školy (od doby amerického badatele Kosty Kaufmanna mluvíme o pražské škole, protože mistry o kterých jsme hovořili: Bartoloměje Sprangera, Hans von Aachena, Josefa Heintze nakonec i Guiseppe Arcimbolda ale i sochařské mistry jako Adrian de Vries zahrnuje Kosta Kaufmann do tzv. pražské školy, která tady působila) vytvořily špičková díla, špičkové práce. Nelze si představovat, že celé to rudolfinské umění, celé ty kolekce mistrů, které dneska obdivujeme ve Vídni a které se tvořilo v Praze bylo méně hodnotné nebo méně významné. Pražská škola představuje evropskou špičku.

Rudolfinská doba si nevážila nejvíce obrazů. Dnes máme představu, že za nejcennější byly ve sbírkách pokládány obrazy. Velká pozornost byla věnována výtvorům uměleckého řemesla, tzn. všem krásným předmětům, které se dělaly v Augsburku nebo v Norimberku, hodinám, globům, automatům s hodinovými strojky atd., tak jak je dělal Erasmus Habermel. Jeho vědecké přístroje jsou dnes na seznamech UNESCO. Dokonce Balbín říká, že vůbec to nejcennější podle názoru rudolfinské doby byla velká stříbrná zlacená stolní fontána na víno s mnoha figurami, vážící několik metrických centů a byla složena v osmnácti truhlách. Císaři ji věnoval Karel z Lichtenštejna jako poděkování za to, že dostal knížecí titul. Byla to práce norimberského mistra Václava Jamnitzera. Dalším takovým ceněným předmětem byl nádherný stůl, vykládaný drahokamy o kterém mluví Balbín jako o osmém divu světa. Rudolfinské mozaiky - pietra dura - drahé kameny byly řezány na tenké plátky a z nich pak sestavovány mozaikové obrazy, kterými se vykládal nábytek. Jeden z těch velkých, krásně vykládaných stolů máme v Umělecko-průmyslovém muzeu. Jsou na něm obrazy kolibříků a každé pírko je z jiného drahokamu, hraje to všemi barvami. Kníže z Lichtenštejna má ve Vadúzu kolekci tohoto typu nábytku a půjčil ji na Hesenskou výstavu. Tam jsou pohledy na Prahu, na Císařský Mlýn, vyobrazení Prahy podle Sadelerovy grafiky a všechno jsou to mozaiky složené z plátků drahokamů. Na třetím místě bylo dvacet jedna rohů nosorožců. Ta kurioza, ať už naturální, nebo jakákoli jiná byla velmi oblíbená, byla ve velké vážnosti. Ve sbírkách byl i kel narvala a věřilo se, že je to roh jednorožce, bájného, legendárního zvířete. Tyto přírodniny byly považovány za něco mnohem významnějšího, než byla kolekce obrazů.

Rudolfinská Praha byla centrem vědy, astronomie a matematiky. Je třeba to vidět v celém souhrnu. Právě Aachen byl osobností, která dobře zapadala do tohoto systému, který bychom mohli označit jako gesamtkunstwerk, což bylo typické právě pro manýristickou tvorbu, kdy se na výzdobě města a Hradu měly podílet všechny umělecké složky, ať to bylo sklářství, umělecké řemeslo, muzika, architektura nebo malba. V tomto směru byl Ludvík II. následovatelem rudolfinské doby, protože i on chtěl mít všechno v podobě gesamtkunstwerku, v podobě jednoty umělecké tvorby, uměleckého díla.

Připomněl bych slavnou Almu Mahlerovou, která pojem gesamtkunstwerku, který její manžel a její milenci všichni velmi protěžovali odmítala a nepovažovala ho za rozumnou cestu. Rudolfinská doba ale pokusem o vytvoření určité estetické jednoty byla.

Jsou diskuse o tom, kde byl Aachen v Praze pochován. Ukazuje se, že jako většina rudolfinských umělců v chrámu sv. Jana v Oboře, který už neexistuje. Stával pod Jánským vrškem ve vsi Obora, která v době přemyslovské Malé Strany byla samostatnou vesničkou. Celý ten areál se v barokní Praze nenávratně ztratil.

Aachenova díla jsou umístěna v naší Národní galerii, ve světě ve velkých světových sbírkách, v Britském muzeu, samozřejmě v kunsthistorickém muzeu ve Vídni a některé kresby ve Spojených státech. Velké množství jich shromáždila kolegyně Fučíková na pražskou rudolfínskou výstavu v roce 1997. Nejlepší Aachenova díla jsou ve vídeňském kunsthistorickém muzeu a byla zapůjčena na tuto výstavu.

V současné době je krásná výstava v Itálii v Mantově, kde vládli dlouhou dobu Gonzagové a měli také velké umělecké sbírky v rudolfinském duchu. I ty byly samozřejmě rozptýleny, protože v roce 1627 gonzagovská linie vymřela po meči. Protože Habsburkové, jak Ferdinand II., tak Ferdinand III. měli své manželky z rodu Gonzagů, přihlásili se Habsburkové o dědictví a nastaly v rámci Třicetileté války války spory o dědictví Mantovské. Na počátku to pro Habsburky nevypadalo dobře, protože výhodu získal francouzský kandidát a ovládl Mantovu. Potom ale Habsburkové Mantovu dobili a odvezli odtud velikou kořist. Z rodiny Gonzagů pocházel i svatý Alois, známý jezuitský světec a příbuzná Polyxeny z Lobkovic Bibiana se provdala za jednoho z Gonzagů a byla vlastně spřízněná s rodinou svatého Aloise. Mantovská Madona je v Praze jako zvláštní a zvláště ceněný poutní obraz, připomínající války o dědictví mezi Habsburky a Francouzy, neboť to byl obraz, který visel na stromě poblíž Mantovy a jakýsi voják v době tohoto vojenského konfliktu se tomu obrazu posmíval a vystřelil na něj. Kulka se odrazila, vojáka zabila a na obraze, na tom místě, kde kulka obraz zasáhla se objevila krev, čili je to zázračný obraz. Hrabě Coalto, který velel habsburským plukům získal obraz a posléze přešel dědictvím do Prahy. Je umístěn v chrámu Panny Marie Vítězné na oltáři proti Pražskému Jezulátku a v místě zásahu kulky je umístěn český křišťál. Stříbrný reliéf, který znázorňoval tuto scénu zázraku byl z chrámu odcizen. Zůstaly zde jen postraní mosazné reliéfy.

Přednáška se uskutečnila dne 10. října 2002 v sídle Spolku v Clam-Gallasově paláci.